Magie je velmi starou vědou&uměním. V dobách minulých nebyly znalosti, dnes řazené do magie nebo duchovního vědění, tak neobvyklé - částečně dokonce patřily ke všeobecnému vzdělání tehdejších učenců. Později se vědění diferencovalo a nakonec vznikly (přinejmenším) dva nelsučitelné názory, vědecko-filosofický a předfilosoficko-magický. Osobnostmi esoteriky nejsou ni zdaleka jen mágové nebo alchymisté. Řadíme sem i první filosofy, badatele v oblasti božského světa, spagyriky... prostě všechny, kdož by mohli mít co říci i dnešním hledačům mezi duchovními přistupy, magickými vůlemi a náboženskými představami. Všechny životopisy by měly mít uvedeny zdroje, z nichž autor čerpal. Pohříchu tomu tak není, vesměs ale jde o zdroje světové sítě.
Máš, ctěný čtenáři, pocit, že nám něco uniklo, a údaje nejsou přesné? Neostýchej se, a pošli nám své nápady! Nejsme hluší!
Doba, do které se tento anglický myslitel narodil, byla konečně po všech křižáckých a jiných válkách jakž takž klidná. Evropa byla sjednocená politicky, nábožensky - a tedy i filosoficky a jazykově! - a byla ideální hromadou kompostu, na které mohlo vzkvétat myšlenkové bádání... pod sluncem křesťanského Boha. Mělo by se tedy zdát, že bystrý, inteligentní a mnohostranně vzdělaný františkán Roger bude v takovém prostředí přímo ve svém živlu, ale... nebyl. Dnes bychom řekli, že byl tak trochu mimoň, „out of date“, když minimálně o sto kilometrů předběhl svou dobu, a tak je pochopitelné, že mu to na té konzervativní a ztuhlé hromadě pořádně smrdělo. Tehdy totiž jediná, svatá, katolická filosofie byla právě ve svém vrcholném období scholastiky, na jejímž kolbišti se urputně zápasilo mezi dvěma mančafty: dominikány a františkány, což jako obvykle byly žabomyší války o racionální uchopení Neuchopitelného. De facto ale oba týmy kopaly za jednen scholastický tým, akorát šlo o to, kdo bude Áčko, a kdo Béčko. Jen na vysvětlenou: scholastika je od slova schola, tedy že ve škole se rozvíjí filosofie, která však pro ně byla jenom služkou teologie, protože sloužila teologii k tomu, aby racionálně – rozumu osvícenému vírou – objasnila všechny ty pravdy obsažené v Bibli a svatými patristy už jednou obhájené. Není tudíž potřeba se v tom dále badatelsky vrtat, jestli to tak je, ale jen zdůvodnit, proč to tak je. Pro ně už to prostě definitivně je a šmitec. Dominikánští tomisté nakonec všechny překecali a stali se mistry světa, když jejich vítězství definitivně stvrdil r. 1879 I. Vatikánský koncil, který tomismus prohlásil za oficiální filosofii katolické církve.
Narodila se v roce 183I v Jekatěrinoslavi na Ukrajině. Už záhy se u ní projevily silné parapsychologické schopnosti, jež stále znepokojovaly rodinu a děsily pověrčivé služebnictvo. Byla náměsíčná a jasnovidná, svou přítomností často vyvolávala duchy zemřelých a v přírodě rozmlouvala se skřítky a rarášky. Lačně vyhledávala vyhlášené místní čaroděje, felčary a vesnické šamany. Ještě jí nebylo patnáct let,když objevila v knihovně svého pradědečka řadu knih o magii a alchymii. Byla však i nadaná klavíristka/později v Londýně koncertovala s Klárou Schumannovou/malířka a perfektně se naučila několika cizím jazykům. Po neuváženém sňatku s carským radou o 22 let starším jako osmnáctiletá opouští manžela a začíná nový značně dobrodružný život. Tato neúnavná světoběžnice objede třikrát Zemi a pronikne i do nejodlehlejších oblastí, aby pozorovala zvyky, náboženské a magické praktiky příslušníků nejrůznějších kultur. Ve Střední a Jižní Americe se setkává s pozůstatky dávných předkolumbovský kultur,dlouhý čas pobývá v Tibetu a důvěrně poznává uzavřený svět lamaistické a indické mystiky.
Buddhismus navazuje na rozvětvený monoteisticko-polyteistický systém hinduizmu, právě tak jako křesťanství navazuje na judaizmus. Představuje asi stejně velkou revoluci v tradici a stejně tak je schopný žít zcela samostatně, bez ohledu na půdu, ze které vyrostl. V úplnosti přebírá jen dva základní stavební kameny – zákon karmy a učení o reinkarnaci. Stručně řečeno: vědomí přechází z života do života, obléká se do nových a nových hmotných těl dokud k tomu má důvod. Tím důvodem je karma: každá akce má svou reakci, každé vychýlení kyvadla mu okamžitě propůjčuje potenciální energii nutící k opětovnému návratu do rovnovážné polohy, což se ale tak snadno nezdaří díky setrvačnosti, která ho vychýlí zase na druhou stranu. Jdeme-li více do hloubky zjistíme, že i tyto body formuluje jemněji (například podle hinduizmu duše (átman) přechází z těla do těla, podle buddhismu tomu tak není, protože vůbec žádná duše neexistuje).
-významný anglický přírodovědec a matematik a jedna z největších postav renesančního hermetismu
- narozen v Londýně v urozené rodině
- studoval v Cambridgi, Holandsku, získal rozsáhlé přírodovědné vzdělání, napsal významné spisy o matematice a námořní navigaci, živil se kreslením námořních map ( i pro Drakea)
- žil v době boje katolíků s protestanty ( sám patřil k protestantům) a boje Anglie s Francií
- sestavoval horoskopy, i královně Alžbětě I.
- Zabýval se praktickou magií ( jeho praxe byla s nějvětší pravděpodobností založena na znalosti Necronomiconu) a alchymií, v magii pak pracoval s magickými zrcadly ve spolupráci s médii - jeho hlavním médiem byl Edward Kelley ( vl. Jménem Talbot ) . Dee se ve svém sídle, v městečku Mortlake u Londýna zabýval krystalomancií.
Podobné štěstí na dobu zrození měl i tento francouzský mládenec. Protože právě tehdy a právě v Paříži byla atmosféra přímo nabitá lačněním po spiritualitě, tajemnu, a tak se tam esoterice velmi dobře dařilo. Ikdyž už sice nežil Eliphas Lévi, přece se jeho duch vznášel ulicemi a hledal, koho by posedl. A měl štěstí: našel si šlechtice, markýze De Guaitu. Tento dobře vychovaný mladík zrovna plnými doušky čerpal z bezedných studnic společensko-kulturního života pařížské bohémy, stejně poctivě, jako ze studií práv, literárních věd a poezie, v domnění, že se sám jednou stane velkým básníkem. A právě tahle láska k poesii jej přivedla k lásce pravé a celoživotní: magii. Jeden přítel básník mu obstaral nové čtivo, několik knih Eliphase Léviho, a právě při studiu a rozplývání se nad krásou jejich stylu a formy jej náhle oslnil obsah s o to větší silou. Sám o tom píše jako o zjevení a prozření. Bylo mu 21 let.
Nicolas Flamel se narodil v městečku Pontois v Isle de France roku 1330. Pracoval jako veřejný písař a později jako notář. Pracoval v kanceláři poblíž Hřbitova neviňátek a později v kanceláři u kostela Saint-Jacques de la Boucherie. Zde byl také pohřben. Ve své kanceláři – dílně si po smrti svých rodičů vydělával opisováním knih, listin a rukopisů.
Údajně v roce 1357 zakoupil od neznámého muže za dva floriny podivnou knihu s ještě podivnějšími znaky. Listy knihy byly z jemné kůry velmi mladých stromů. Vázaná byla v měděných pozlacených deskách. Dílo obsahovalo dvakrát sedm listů. Každý sedmý nebyl popsán, ale skvostně pomalován.Texty nebyly psány latinkou, ale jazykem, který byl naprosto nesrozumitelný. Možná, že se jednalo o řečtinu, nebo jiný starý jazyk, který Nicolas Flamel neovládal. Nic nedávalo smysl. Z titulu knihy vyplývalo, že autorem díla je Žid Abrahám, kníže, kněz, levita, astrolog a filosof.
Francouzští hermetikové nazývají Eliphase Léviho \"rénovateur\", obnovitel, rozumí se
poznávání ztraceného vědění, tj. poznatků hermetických nauk a kabbaly. Tyto poznatky byly, až na malé výjimky, do doby Léviho šířeny v malých, přísně uzavřených skupinách a teprve Lévi je ve značné míře zpřístupnil širšímu okruhu hledajících. Proto je poněkud nepřesně také označován za zakladatele moderního okultismu. Doménou Léviho díla byla magie a kabbala; k okultismu patří také spiritismus, který Lévi ostře potíral.
Alphonse-Louis Constant, syn chudého ševce, se narodil v Paříži roku 1810. Teprve později si osvojil nové jméno: Éliphas Lévi. Byl chytrým, tvrdě pracujícím studentem a zbožným katolíkem s mystickými sklony; do semináře vstoupil v Saint-Sulpice, kde se připravoval na kněze a děkanem byl jmenován v roce 1835. Nejdříve měl jako člen kléru na starosti výklad katechismu v dívčím semináři. Záhy se zamiloval do Adèle Allenbachové, jedné ze svých žákyň. Ačkoliv jejich vztah zůstal platonický, změnil Léviho život navždy.
se narodil 3.3.1863 ve waleském Gwentu.
Jako mladík se usadil v Londýně, kde byl několik měsíců příručím v knihkupectví, pak učitelem a zjistil, že není schopen si vydělávat na živobytí ve společnosti. Dva roky žil z překladů Casanovových pamětí a začal psát.
Po smrti svého otce, duchovního, žil z malého dědictví a pokračoval ve svém díle.
Ve 24 letech se oženil a od své ženy se po dobu dvanácti let neodloučil ani na dvanáct hodin. Když mu bylo 36 let, jeho žena umírá a Machen tím velice trpí.
Samuel Liddell Mathers jinak též MacGregor Mathers
se narodil v Londýně 1854 jako syn obchodního úředníka.
Byl zednářem, romantickým obdivovatelem keltských dějin, vášnivým stoupencem jakobínů a s nadšením se věnoval okultismu. Byl přítelem madame Blavatské. S Westkottem a W.R.Woodmanem iniciuje vznik Zlatého úsvitu (1888).
Jméno MacGregor a titul Comte de Glenstrae přijal jako znaky skotského klanu, z něhož údajně pocházel. Byl rovněž salóním stratégem, samozvaným novým Napoleonem a rozhodným autokratem, který měl v těžkých osudových chvílích prohlašovat: „Neexistuje ve mně nic, co by nepocházelo od bohů.“
Vlastním jménem Gustav Mayer. Autor mystických románů, okultista.
Neměl otce, v mládí se přestěhoval s matkou do Prahy. Matka jej ale brzy opustila. S pocitem životní beznaděje se chystá sebevraždě, kterou ale nedokoná. Od 24 let se zabývá okultismem.
Praktikoval alchymii, studoval spisy. V roce 1894 začal experimentovat s hašišem, což mu vyneslo zkušenost jasnovidnosti. Od Rámakrišnova žáka získal údajné magické symboly, pomocí nichž si ověřil fungování magie.
Jeho život byl neklidný. Byl například vyšetřován (soubojová aféra a křivé nařčení); přišel neopatrnými finančními spekulacemi o všechny peníze a následkem magického experimentování onemocněl. V době nemoci začal psát povídky. V roce 1904 natrvalo přesídlil do Vídně, kde se nadále věnoval psaní.
(vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim)
Paracelsus se narodil roku 1493 v Einsiedelnu ve švýcarském kantonu Schwyz. Jako dítě byl stále nemocný. Hlavním učitelem mu byl především jeho otec, který byl zemským lékařem v městečku Einsiedeln. Matka byla pravděpodobně nevolnicí einsiedelnského kláštera a zemřela záhy po porodu.
V roce 1502 se Paracelsus se svým otcem přestěhovali do Villachu nedaleko rakouského Klagenfurtu, kde chodil do školy. Do Villachu byl otec povolán rodinou Fuggerových a působil zde na hornické škole a vykonával lékařskou praxi. Paracelsus ve svém díle uvádí, že se alchymickému umění vyučil u Sigmunda Fuggera, který mu zřejmě umožnil poznat práci v metalurgických závodech ve Schwazu a Fugerrau.
Byl to známý lékař a jeho oficiálně schválené práce nemají žádnou spojitost s okultismem. Připisuje se mu však kniha Heptameron - základy magie. Na Petra z Abána se odkazuje Agripa ve své 3 knize jako na zdroj thébské abecedy.
Jméno Ireneus Philaletha je pseudonymem, znamenající Miroslav Pravdymilovný. Zdá se, že existovali dva alchymisté jménem Philaletha. Ireneus je slavným adeptem. Druhý, jménem Eugenius, bývá spojován se slavným s Thomasem Vaughanem, který pocházel ze známé anglické rodiny, k níž patří také básník Henry Vaughan. Možná je však jméno Eugenius pouze chybným přepisem a existoval jen Ireneus. Roku 1665 zmizel a my neznáme datum narození ani úmrtí. Používal, jak se zdá, různé pseudonymy. Objevil se dokonce i v Americe, kde s ním pracoval jistý Georg Starkey, který hrál svou roli při Newtonově alchymistických studiích.
Svatý Porphirius, Biskup z Gazy (zasvěcený den dle pravoslavné církve 26. února)
Varianta 1 (dle lit [1])
Tento pastor a biskup se narodil v Salonice v bohaté rodině. Do svých 25 let byl doma, potom vyrazil do světa a zamířil do egyptské pouště. Pod vedením zkušených duchovních otců se stal mnichem a strávil tam 5 let. Poté si zaplatil cestu do Svaté země ve společnosti jeho přítele, mnicha Marka.
Dalších pět let žil v asketismu v jeskyni poblíž Jeruzaléma. Ale poté se jeho nohy staly slabými a už nikdy nemohl chodit. Ale vždy se mohl plazit na svých kolenou, aby mohl být přítomen na bohoslužbách.
Jednou v noci se mu zjevil (vize) Bůh a vyléčil ho ze slabosti nohou a stal se opět zcela zdravým. Když byl vybrán jako biskup Gazy, přijal Porphirius své vyléčení jako opravdový závazek. Našel v Gaze pouze 280 Křesťanů, zbytek obyvatel byli fanatičtí uctívači idolů. Pouze jeho vznešené slovo a trpělivost učinily Porphiria úspěšným v přivedení obyvatel Gazy na křesťanskou víru. Musel osobně cestovat do Constantinopole, k císaři Arcadius a patriarchovi Johnu Chrysostomovi, kde žebral o pomoc v nerovném boji proti šiřitelům idolů. Hledal podporu, obdržel ji. Chrámy šiřitelů idolů byly uzavřeny, idoly zničeny a byl postaven kostel se 30 mramorovými pilíři.
- anglický malíř a grafik, známý tím, že vypracoval systém sexuální magie ZOS KIA spojený s originálním pojetím působení sigilií
STRUČNÝ ŽIVOTOPIS - narozen r. 1886 v St. Sepulchre v Anglii. Uvádí se, že v dětství byl zřejmě více fixován na matku, jejíž dívčí příjmení Osman později převzal.
- jako chlapec byl ovlivněný věštkyní, paní Patersonovou, kterou Spare popsal jako negramotnou osobu s malou slovní zásobou, která přesto dokázala jasně hovořit o abstraktních záležitostech. Pod jejím vlivem se Spare začal zajímat o okultismus a Veselý (Horus Revue, 1992) poukazuje ještě i na možné kořeny jeho pozdější gerontofilie, která prolíná Spareovým výtvarným dílem.
- Již v dětství se u něj kromě malířského nadání ( začal kreslit v deseti letech) objevilo i matematické nadání a geometrie n-rozměrných prostorů pak byla jeho celoživotním koníčkem.
Zarathuštra, Zoroaster
Reformátor staroíránského náboženství, zakladatel zoroastrismu (párismu). Bohové se nazývali Mazda – bůh světla a kladných vlastností a Ahriman – představitel tmy, zla a záporných vlastností. Významnými kulturními hodnotami bylo pro toto náboženství jaro – symbol života, oheň, pohřebiště.
Vypracoval nábožensko - sociální soustavu založenou na dualismu DOBRA a ZLA, mezi nimiž může člověk volit. Velebil usedlý způsob života, obdělávání půdy, chov dobytka, kult ohně. Je mu připisováno sestavení nejstarší části Avesty, kázání, zvaného gáthy.
(údajně Julien Champagne; podle některých zdrojů narozen 23. ledna 1887 v Paříži a zemřěl 26. srpna 1932)
- známý alchymista a spisovatel esoterických děl
- ve 20. století byl jedním z mála alchymistů, okolo nichž se točilo mnoho legend a pověstí
- jeho pravá identita, kterou skrýval pod svým pseudonynem zůstávala dlouhou dobu v tajnosti
Hermes Trismegistos je legendárním zakladatelem Královského umění, jímž byla alchymie. Ovšem v hlubším slova smyslu je především zakladatelem esoterního učení, které bylo podle něj také pojmenováno jako \"hermetismus\". Toto učení obsahuje trojici posvátných věd : magii, alchymii a astrologii. Jeho hebrejskou verzí je kabala a jeho křesťanskou verzí je rosekruciánství.
Avšak postava samotného Herma Trismegista je zahalena tajemstvím a v identifikaci jejího historického původu je mnoho nejasností. Mnoho kritických hermetiků pokládá osobu Herma Trismegista za vymyšlenou, historicky neexistující a někteří z nich soudí, že Hermes je jakýmsi zosobněním celé skupiny starověkých esoteriků a autorů děl na toto téma. Nadšenci hermetismu pokládají Herma za Bohem inspirovaného muže, který světu zvěstoval božské poznání. Objevují se však i domněnky, že Hermes je egyptský bůh Thoth (také Thovt - vynálezce počtů, svatého písma, svaté řeči a všeho vědění; označován jako \"Pán božské řeči, Pisatel devatera bohů a Kníže pravdu určující\"; u Egypťanů a Féničanů zobrazoval moudrost a tvořivou bytost, která byla poradcem Isis a Osirida, v Thovtově \"hadí holi\", nazývané též Merkurovou holí, byly spojeny symboly chytrosti \"had\" a panování \"hůl\", tj. \"moc moudrosti\", tato hůl však byla ve skutečnosti obtáčena dvěma hady, černým a bílým, na znamení polarity světa). Tato postava byla židům známa jako Enoch (\"druhý posel boží\"), později přejatý do řecké a římské mytologie jako Merkur (planeta Merkur je nejblíže ke Slunci, stejně tak i Hermes byl nejblíže k bohům a byl proto považován za \"posla božího\").
Henoch Křesťanský: Předpotopní patriarcha, sedmý po Adamovi. Byl nejstarším synem Kaina, synovcem Abrahama, otcem Methúšalachovým a prapraotcem Noema. Henoch je ve starozákonních textech považován za znalce božích tajemství a jednoho z mála lidí, který byl vzat ještě před svou smrtí na nebesa. Chodil s Bohem a jeho fascinující příběh je popsán v knize Henochově. Jeho vidění se dochovalo ve dvou odlišných verzích: v delší etiopské (\\\"1. Henoch\\\") a v kratší staroslověnské (\\\"2. Henoch\\\"), původně byla pravděpodomě v aramejštině. Starozákonní apokryf popisuje Henochovo vidění v nebeských i podsvětných končinách, sestoupení Mesiáše, a soudný den. Obsahuje dále výklady o hierarchii andělů, o potopě a dosavadním běhu dějin, a také různá astronomická pozorování, úvahy a mravní ponaučení. V jejím závěru se Henoch vrací ke své rodině, vypráví, co viděl, a nakonec je ve věku 365 let znovu vzat do nebe a nezakusil tak smrt.
Též Albert Veliký či Albert von Bollstádt Narozen v Lauingen na řece Dunaji ve šlechtické rodině. Na universitě v Padově vystudoval přírodní vědy, medicínu a Aristotelovu filozofii. V roce 1223 vstoupil do dominikánského řádu a pokračoval studiem teologie na universitě v Bologni. Po ukončení studií vyučoval filozofii a teologii v Kolíně nad Rýnem v Hildesheimu, Frankfurtu, Freiburgu, Řezně a Štrasburku. V roce 1245 odjíždí do Paříže a obhajuje doktorát z teologie. Nějakou dobu zde úspěšně působí jako přednášející. Zde potkal svého slavného žáka Tomáše Akvinského. Roku 1254 se stal řádovým provinciálem a v letech 1260-1262 byl biskupem v Řezně. Poté se vzdal všech hodností, uchýlil se do kláštera v Kolíně nad Rýnem, kde se věnoval přírodovědnému bádání a spisovatelské činnosti až do své smrti 15.listopadu 1280. Roku 1931, 16. prosince, je Albert Veliký papežem Piem I. svatořečen a zařazen mezi církevní učitele.
