Co chceme říci ostatním v nás, ostatním z nás i ostatním odjinud.
Uria Sophia: Alchymista
Jitka zaparkovala před hotelem Reza, vzala si cestovní tašku a šla na recepci hotelu. Byla mile přivítána recepční i samotným ředitelem hotelu. Po vyřízení formalit odešla s klíči od přiděleného pokoje k hotelovému výtahu. Výtah zastavil ve druhém patře, Jitka vystoupila a a pomalým krokem procházela chodbou, na jejímž konci se nacházel její pokoj. Vstoupila do něj a začala si ho prohlížet, celkem se jí líbil, byla spokojená. Lehla si na postel a libovala si jak udělala dobře, když si koupila víkendový pobyt s lázeňskou péčí. Hlavně se těšila do bazénu, kde mínila nechat veškeré pracovní starosti a povinnosti, měla již plné zuby neustálých nesmyslných povinností a příkazů, potřebovala si pr očistit hlavu.
K napsání této miniúvahy mě přivedla kniha Anatomie lásky ( Guy Corneau), kterou jsem dostala k narozeninám od své osvícené sestry. Autor se zabývá partnerskými vztahy a vnitřními problémy vedoucími ke konfliktům. Za hlavní zdroje problémů považuje autor rané vztahy otec – dcera, matka – syn.
Knih tohoto typu je na našem trhu mnoho a ani nemám pocit, že bych se z ní dozvěděla něco převratně nového. Inspirovala mě však v souvislosti s věnováním, které mi sestra vepsala do knihy : „ sestřičce pro vyrovnání se s minulostí ♥“ a jejím důvěrným sdělením, že se toho všeho, čím se na mě podepsali rodiče, můžu úplně jednoduše zbavit a budu fakt v pohodě. Nemůžu si pomoci, ale nějak mi do této oblasti zapadá i esoterické studium mé tchýně, která už hodně dávno pochopila, že za všechna její trápení současná i minulá může její matka, protože ji nikdy neměla dost ráda, a taky její otec, protože to byl despota a navíc umřel,když bylo tchýni 12 let.
--Zase jedno nudné sobotní odpoledne máme za sebou--, řekla Klára a automaticky dávala nákup z koše do auta, Tom jen přikývl. --Lednice bude plná na pár dní a pak si tento záživný výlet zopakujeme--, vedla monolog Klára. Byla nasupená z úžasných cen, slev, akcí a všeho co se hypermarketů týkalo. Tom nebyl ochoten se na téma nákupy bavit a to Kláru ještě více pobuřovalo.
--Něco ti ukážu--, řekl Tom s úmyslem převést náladu jiným směrem. Klára se na Toma podezřele podívala a pomyslela si: ráda se nechám od tebe překvapit. Oba se pohodlně usadili v autě, Tom nastartoval a vyjeli směrem za město. Příjemné teplo, které proudilo na nohy, Kláru pomalu uspávalo.
Jak jaro trošku pokročilo, vydal jsem se na jeden festival s psychologicko – literárně - divadelní tématikou do jednoho německého města. Nejdříve probíhal seminář... a hned odpočátku mě uchvátil nenápadný obrýlený fousatý moderátor, ovládající nevídanou techniku: žádné 3D, ale jako by přímo tvořil realitu. Např. říkal: ... a to má za důsledek, že si můžu myšlené nejen představovat, ale jsem tam v podstatě okamžitě přítomný. Například jste tam, kudy Nora chodí denně z práce domů.... A v tu chvíli jsem viděl, jak kamarádka Nora jde zvolna z práce domů, a trošku se po nás kouká, co tam děláme, nicméně po chvíli se zase vrací k rozpouštějící se zmrzlině, a kráčí dál k tomu shluku paneláků, z nichž jeden je jí domovem.
Žasnu. To je fakt něco.
… krásným a dokonalým Na´vi, žijícím v pohádkovém světě nádherné fantazie, pospolitosti, harmonie s přírodou … Na Pandoře nemusí řešit špínu světa (odpadky), kriminalitu, nemoci, politiku – z několika úst jsem slyšela, že by se tam nejraději odstěhovali.
Pod Pravou vůlí si mohu představit životní předurčení, poslání či dokonce osud. Každý to vnímá dle svého úhlu pohledu a hloubky vnímání, já bych to asi nazvala jednoduše - místo v životě. Každý máme to své místo v životě, otázkou však zůstává, zda každý jedinec zasedne to správné místo.
Kdysi dávno, v odlehlém kraji, plném ticha, existovala vysoká hora.
Žádný horolezec by ji nezdolal. Na špici této hory se blyštil skvostný klenot. Jeho oslepující záře se
rozléhala do všech stran. Byla mrazivá i sežehující zároveň. Byl to proud čistého, bílého světla. Časem klenot obrostl obrovskými listy, které jej chránily a ukrývaly. Uprostřed byl nádherný skvost jako věčné poupě, které se stále rozvíjí do květu, ale nikdy neodkvete.
Dovol mi, abych se ti představil.
Jmenuji se Robert Bělostný.
Narodil jsem se 10.listopadu. Rok narození není třeba znát, jelikož zastávám heslo, že každý je stár tak jak se cítí. Pokud se zajímáš o esoteriku alespoň z desetiny toho, jak se o ni zajímám já, pak ti určitě trkne, že jsem Štír a tudíž se o esoteriku, mystiku ( a sex) nutně zajímat musím. Jsem jednička a taky životní jednička, a k tomu Štír. A už se nebudu raději víc popisovat, abych se potom doma netopil v záplavě dopisů od fanynek.
No – je ti určitě jasné, že jsem docela fascinující muž, který je samozřejmě vždy a ve všem první . Prostě nejdu přehlédnout.
Nedávno jsem se snažila s pomocí dobré kamarádky vyřešit , anebo alespoň řešit jeden svůj osobní problém. A ona mi řekla velmi podnětná slova – jakmile si to opravdu uvědomíš, tak se toho zbavíš, protože co si člověk uvědomí, osvítí si to, posvítí si na to, tak už z toho není bubák a jako problém to zaniká.
Už jenom z toho nadpisu se mi ježí vlasy na hlavě …
Začalo to vlastně mojí sestrou, která se „našla“ v Lažánkách v Osho centru. Diskutovaly jsme spolu celé hodiny a já měla pocit, že naše rozhovory jdou čím dál víc jaksi do prázdna. Všechno se najednou začalo točit kolem toho, že když mi něco vadí, mám bloky, když mi někdo vadí mám bloky, když nemám ráda, že se mě dotýkají cizí lidi, mám bloky a když nemám pořád dobrou náladu, jsem sakramentsky zablokovaná a měla bych absolvovat nějakou osho terapii, kde se třeba šedesát lidí najednou objímá a říká si, že se má rádo. No fuuuuj. Moje bloky se při té představě úplně otřásly hrůzou. Nicméně svoje bloky jsem si úspěšně uhájila a naštěstí kurzy všeobjímání a všelásky neabsolvovala.
K napsání tohoto příspěvku mne přiměl podivný fakt, že jsem byl již podruhé označen za materialistu. Poprvé tak učinil jeden přesvědčený materialista v souvislosti s mojí úvahou o tichu (Sounds of Silences), podruhé pak osoba ražení duchovního a nálepka byla použita s kritickým podtónem. Nestačím žasnout. Již několik let pracuji na překonávání protikladů, na dosahování vnitřní nedvojnosti a včíl se setkám s dvojností, jejíž překonání mám za sebou tak dlouho, že už na ni ani nemyslím. Ale když už jsem byl popíchnut, zamyslím se tedy... Ach, ta filosofie!
Dobrá, tak tedy trocha filosofie: Chceme-li ji dělit hodně hrubě, budeme hovořit o materialismu a idealismu. Pro první přístup je materiální prvotní a duchovní odvozené, pro přístup druhý je tomu přirozeně obráceně. Nejkrásnějším protikladem v tomto smyslu jsou učení Hegela a jeho materialistického žáka Marxe, jenž – dle svých, do omrzení citovaných – slov obrátil filosofii svého učitele z hlavy na nohy. Tak tedy, moji milí, kdo má pravdu? Hegel nebo Marx? Co je prvotní a co je případkem? Pakliže jsi, milý čtenáři, čirou náhodou členem Klubu skeptiků, pak se dozajista přikloníš k Marxovi (a zmíníš se o tom, že jej ale rozhodně nebereš dogmaticky, jak bývalo činěno na VUMLU). Předpokládám ale, že čtenář tohoto článku na místě jeho zveřejnění je spíše ražení opačného. Ó! Duch! Duch za to všechno může! A ta naše materie je přeci jen májá, iluse... Ano, jistě, Duch! Není však materie, z podstaty svého slova, také Mater? Ono to totiž zase tak jednoduché nebude...
Některé jevy, s nimiž se občas setkáváme, jsou nedefinovatelné. Jejich povahu můžeme vyjádřít přirovnáním, opisem nebo ještě lépe hudbou, tancem či výtvarným zpracováním. Jste-li v pravý okamžik na pravém místě, dopadne-li zrnko události do připravené půdy, a budete-li se zárodku věnovat aspoň nezbytnou dávku pozornosti a péče, začne kdesi v hloubi klíčit semínko budoucích dějů. Zatím je to semínko neznámé byliny.... nebo to bude strom?
Někdy nelze říci, jak to či ono vzniklo. Platí to zvláště pro umělecká díla. Lze hýřit frázemi nebo se držet faktického popisu, nic podstatného ale není sděleno ani o díle, ani o jeho účelu, ani o jeho působení. Ale je to vůbec potřeba? Proč sdělovat něco o díle, když dílo samo sděluje?
