Magický magazín thelemického zaměření.
Obsah nutno uchopit se stejnou vážností, s níž IAO pojímal tvoření světa.
Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.
Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.
Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova vše spalte!
Knižní recenze
Nejsem placený recenzent a nepotřebuji psát recenze dle obecného vkusu nebo dle zvyku platného pro odborné recenze. Píši postřehy ke knihám, které čtu a které se mi buď líbí nebo nelíbí.
Ne se všemi recenzemi, které psal kdo jiný, souhlasím, obvykle ale se nepřu. S recenzemi, které jsem psala já, obvykle souhlasím. Jsou tu i recenze na moje díla a na další knihy našeho nakladatelství.
Recenze: Paralelní příběhy a paralelní světy
Lidé si vyprávějí příběhy už od pradávna, možná od té doby, co jsou lidmi; protože příběhy jsou to, co člověka tvoří a co mu dává minulost, přítomnost i budoucnost. A jak vyprávěné příběhy kolují od úst k ústům, zvolna se mění. Vypravěči rozvíjejí drobné peripetie, mnohdy i rozuzlení příběhů, doplňují pokračování původního příběhu a další příhody s hrdinou, který tak dobře obstál ve verzi, donesené k jejich uším. V dávných dobách takto kolovaly a rozrůstaly se archetypické příběhy, mýty, pohádky, pověsti.
Recenze: Dnes mýtus v politice, dříve politika v mýtech
V poslední recenzi (Čistota půl zdraví... špína celé) jsem psala, kterak nás svými pozoruhodnými omyly může překvapit věda. Teď jako bych si názor utvrdila. Nejsem si zcela jista, nakolik byl autor vědecky erudován, na historická bádání, možná celý problém spočívá v tom, že byl profesorem literatury. Knížku jsem si sehnala v Levných knihách na doporučení kamaráda. Měla jsem kliku – měli poslední kus, a neměla jsem kliku, protože knížka je uťatá v půli odstavce stranou 727, která je přilepená k tuhé obálce. Jeden arch zřejmě chybí.
Nad tématem, které kniha zpracovává, by mne nikdy nenapadlo přemýšlet - o to jsem raději, že ke mně dílko vcelku náhodně přišlo. Koho by taky napadlo zabývat se smradem?
Od Steinera jsem přečtla několik desítek děl. Mnohé knihy sice opakovaly stále dokola podobná témata, jiné už mi přišly trochu jako zbytečné pitvání jasného tématu na další a další prvočinitele, když souběžně se autor pokoušel zaplést do své nauky všechno, co kdy na zemi existovalo. Odměnou mi bylo nalezení střípků, které významně doplnily tu část celku jeho života a díla, která mne zajímá.
Jakožto analytik-amatér mám k neanalytickým formám psychoterapie nedůvěru. Připadají mi zjednodušující a mnohdy degradující člověka na prostou, jednoduše oblbnutelnou bytost. Zvláště nesympatické mi jsou směry, vycházející z behaviorání psychologie čili psychologie chování. Ani abreaktivním (odreagovávacím) školám nejsem příliš nakloněna. V nedávné minulosti i v současnosti se jejich význam silně přeceňoval - holotropní dýchání, arteterapie, regrese nebo rodinné konstelace patřily k všespasitelným metodám, které promění a očistí člověka od jeho bloků a on se stane novým, lepším, zcela nezatíženým svou minulostí, zkušenostmi, svými emocemi. Že je to úplná blbost, se snadno přesvědčíte. Stačí potkat pár takto očištěných lidí, kteří zadusali minulost, prožitky a emoce hluboko do oblasti osobního stínu, a stali se usmívajícími, vždy pozitivně naladěnými, ale také netolerantními, hostilními a sebestřednými.
Recenze: Detektivka jako zdroj historických informací
Jsem dlouholetým příznivcem detektivek, přesněji detektivních románů. Nestačí mi jenom tak nějaká vražda a nějaké pátrání. Detektivka má mít propracované postavy, které se vyvíjejí a komplikované vztahy mezi postavami, kde je něco zhoubného ukryto. Detektivka má být přiměřeně hrůzostrašná, aniž by nutně byla nechutně krvavá a libovala si v utrpení. Má být psychologická, ale přehledná a napínavá.
Moje představy splňuje několik autorů - tedy autorek: Phyllis Dorothy Jamesová, Ruth Rendellová, Deborah Crombie, Val McDermidová, Patricia Wenworthová, naše Michaela Klevisová, zvládnu i nějakou tu lehce ukecanou Agathu Christie nebo konzumně odlehčenou Lilian Jackson Braun či Donnu Leone a poslední dobou jsem si zamilovala všechny islandské krimi, co u nás vyšly.
Recenze: Rozšíření vědomí, které dle autora ale rozšířit nelze
V jedné ze svých nedávno zveřejněných recenzí jsem psala o našich a slovenských autorech, na jejichž nové knihy se vždy těším a jakmile vyjdou, vrhám se po nich a čtu a čtu a čtu – a potom kritizuji. Sice kritizuji ráda a s chutí, ale je to takové přátelské kritizování. Co bych bez těchto našich autorů s takovou chutí četla a nač bych se potom těšila?
Nevím proč mi v tom minulém výčtu unikl Jan Stern. Kecám, vím proč – to jsem psala o autorech okultní a hermetické literatury – a to by se na mne Jan Stern oprávněně zlobil, kdybych jej zařadila do přihrádky jeho nepříliš oblíbeného žánru. Hm – byli bychom fifty fifty. Když jsem si na straně 81 jeho nové knihy Mystika západu přečetla, že ženy jeho knihy nečtou, nazlobila jsem se zase já, protože pan Stern dobře ví o mé recenzi na minulou knihu, když si odkaz na ni dokonce zařadil na svůj web. A tak opakuji – nejen že knihy, všechny knihy, čtu já, ale ode mne další a další ženy, jimž je hromadně doporučuji.
Téma psů a pejskařů nemusí být až tak odtažité okultnu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Byť je chování domácích zvířat - především koček a psů - zdánlivě módou posledních dvacíti let, vyplývá touha po zvířecích společnících především z osamělosti, kterou člověk prožívá uzavřen v městském bytě. Slyšela jsem na toto téma kdysi smutný vtip: Víte, jak koupit opravdovou lásku za peníze? Pořiďte si štěně...
Recenze: Brány meonu ... nebo tentokrát možná i úvaha o chaosmagických postupech
Na knížky Jozefa Kariky se vždycky těším. Mohlo by to být tím, že je to jeden z mála českých nebo (v tomto případku) slovenských autorů, píšících o magii. Druhým je Josef Veselý, jedním kouskem jsem přispěla i já a do společné škatulky si ještě dovolím zařadit tradičnějšího D. Ž. Bora; jeho díla jsou s magií spojena více, než Nakonečného intelektuální akademismus.
Podtitul Karikovy novinky slibuje Magickou legendu o 20. století. V úvodu píše autor o hře imaginace, surrealistickém textu, tunelování mezi stukturami a experimentu mysli. Vše je nakonec tak trochu pravda a jako mnohdy jindy, i zde záleží, co čtenář očekává.
Poslední rok či dva se pokouším dostudovat - jestli to tak lze vůbec vyjádřit - alchymii. Díla Nicolase Flamela, Reusnera, Bacona, Michaela Sendivoje nebo výběry D. Ž. Bora jsou dosti nesrozumitelné pro současného začátečníka; věřím, že do kategorie těch s pomalejším chápáním alchymické vědy nemusím zdaleka řadit jen sebe. Při výběru knížek k prostudování proto raději volím autory jako Bernarda Rogera, René Alleaua, Helmonda či Burkhardta. Uvažování těchto autorů je duši moderního člověka bližší a jejich výklady jsou pochopitelnější. Tak se mi dostala do ruky i knížka britské autorky Cherry Gilchrist s nic neslibujícím názvem Alchymie pro všední den.
Moje posedlost detektivními příběhy je myslím dostatečně známa. Znát je zřejmě také to, že mi poslední dobou učarovaly i příběhy či práce tak či onak spojené s mýtem Cthulhu. Nemohla jsem si proto nechat ujít ani sbírku povídek, která spojuje obě témata a v roli pátrajícího je detektiv skutečně největší - Sherlock Holmes.
Tuto postavu vytvořil autor, sir Arthur Conan Doyle, ve druhé půli 19. století (první příbeh, Studie v šarlatové, vyšel v roce 1887) a celkem 60 příběhů, v nichž figuroval, psal 40 let. Na dílo sira Doylea navázali další, se svými více či méně zdařilými detektivními příběhy. Mezi nejznámější patří Studie v šarlatové, Pes baskervillský, Poslední případ nebo Skandál v Čechách. Mýtus Cthulhu vytvořil autor, Howard Phillips Lovecraft, asi o dvacet let později, okolo roku 1917, a byť se z počátku nesetkaly s tak velkým ohlasem, později se staly známými. Mýtus popisuje veliké kosmické zlo, jež čeká, aby uchvátilo zemi. Také toto téma se dočkalo nesčetných následníků.
Určitě si vzpomínáte na ohlas, který asi před deseti lety vyvolalo první vydání knihy Da Vinciho kód. Plytká kniha mi od počátku byla knížka nesympatická, ba až vzbuzovala odpor. Bylo protivné jakože vážné hledání rádobyzáhad a nalézání rádobyvelkých a rádbyzávažných odpovědí, které jakoby mění pohled na svět. Na mém negativním postoji se podepsal i humbuk, který okolo díla vznikl. Z podobných důvodů se celkem důsledně vyhýbám i Harry Potterovi, ale nepopírám, že matrixománii jsem naopak podlehla s chutí a mezi prvními, a dodnes se k Matrixu hlásím.
Tyto knížky se rády řadí mezi detektivní literaturu, proti čemuž silně protestuji. S detektivkou mají společné asi jen ty mrtvoly. Chybí skutečný detektiv nebo tým kriminalistů, namísto uzavřené společnosti podezřelých se čtenáři nabízí (rádoby)filosofická témata o smyslu tohoto světa či nutnosti jeho záchrany pro příští generace. Nehledáme alibi, časovou následnost, konání podezřelých ani důkazy na místě činu, chybí psychologické rozpracování postav, z něhož později vyplyne motiv vraždy. Kdybych měla pro příběhy vymyslet nějakou škatulku (možná už je vymyšlená), nazvala bych je záhadologickými akčními příběhy.
Hrdinské příběhy o Conanovi byly jedny z prvních fantasy příběhů, které u nás začaly po revoluci vycházet. Byly to A4 sešity se žlutohnědou obálkou a výraznou titulní ilustrací Káji Saudka. Conana vydávalo speleologické nakladatelství Zlatý kůň od roku 1990.
Temné hororové příběhy Howarda Phillipse Lovecrafta byly také jedny z prvních svého žánru, které u nás začaly po revoluci vycházet. Byly to A4 sešity se žlutohnědou obálkou a výraznou titulní ilustrací Káji Saudka. Lovecraftovy horrůrky vydávalo speleologické nakladatelství Zlatý kůň od roku 1990. Opravdu.
Bojovník Conan a Lovecraftovy potvory se tak skoro ocitly v jednom příběhu a bylo na místě, že je někdo spojil úplně do jednoho příběhu.
Ještě pořád si nevzpomínám, že bych jako holčička prožila šok z toho, že nemám penis, ba nadále tvrdím, že jsem nikdy nebyla zamilovaná do svého otce a nevnímala matku jako sokyni... ale díky Janu Sternovi začínám podivné pojmy jakozávist penisu či oidipovský komplex naplňovat jakýmisi obraznými významy. To je špica, konečně se začínám orientovat v psychoanalýze! Nevím, jestli to tak Freud myslel, ale jestli nemyslel, tak jeho problém...
Někdy přistupujke knize jen tak, možná by se dalo říct zvědavě; jindy s očekáváním, které často vyplyne z doporučení někým známým nebo ze jména autora, a někdy s bezdůvodnou nedůvěrou. Poslední přístup je nejlepší: Dílko mne pak nemůže zklamat; potěšit naopak může.
A právě pozitivní pocity doprovázely četbu monografie o Hermovi. V pěti kapitolách jsem se dozvěděla o této božské postavě snad všechna data, která na světě jsou. V tomto smyslu se jednalo o úžasné čtení - byť jsem mnohé z uvedeného jaksi latentně tušila, přece jen vidět všechny tyhle představy tak pěkně po kupě bylo překvapující. Na konci knihy ve mně sílil dojem, že vše je Hermes a vše se vlastně dá zobecnit na nějaký hermovský projev, prostě už jsem ztrácela přehled.
Recenze: Rytíř nesmí hledat důvod k odopčinku, musí být stále naplno v boji
Původní smysl a nejprostší význam slova symbol je věc, složená ze dvou přináležejících částí, odsud destička, prsten nebo medailon, rozlomené na půlky, a rozdělené mezi dva lidi na znamení shody. Dříve se pro symbol používalo dvou výrazů, z nichž druhý se dlouho nepřekládá a běžný je jen první výraz, symbol. Ten pochází z řeckého symballein, což značí vrhat, házet v souladu se semitským balal - prolévat šířit, vrhat. Sloveso vždy vyjadřuje pohyb a souvisí s vírou, pohybem k posvátnu. Druhý výraz zní syntéma a vychází ze slovesa syn-desmeó, spojit dohoromady. Právě toto slovo znamená všechny druhy pout, především sociálních, a mělo by nahradit nesprávně používané slovo symbol, které bylo užíváno jen v souvislosti pouta mezi lidským a božským - pouta věčného. První navozují rozumové, psychologické a látkově popsatelné vztahy, ty druhé pak vztah duchovní a nepopsatelný. Symboly se posuzují dle vztahu ke konkrétní náboženské tradici, bez níž nemohou být uchopeny. Syntémata lze dělit do 16 tříd, např. logická, spjatá s přeměnou, vlastnická nebo filosofická.
Zase jednou jsem si potvrdila své věštecké schopnosti. To když jsem zalistovala prvními stránkami Corpus Hermeticum. Hned jsem věděla, že jsem se nepletla, když jsem se napjatě těšila na vynikající knihu. A bylo ještě lepší.
Nejsem vědec, vůči religionistice mám výhrady, v historii mezery a některá spojení mezi jevy minulých a současných údobí beru, hm, řekněme, tak trochu volně, protože v okultních vědách neplatí pravidla filosofické logiky - nebo občas neplatí - a už vůbec ne pravidla vědeckého dokazování. Možná za to, že ke mně věda nepromlouvá, mohou vědci, mj. historici a religionisté, protože jejich výklady bývají suchopárné, školomentské, otcovsky autoritářské a nudné.
Recenze: Když chcete zbohatnout, myslete pozitivně!
Když Jozefu Karikovi vyšla jeho prvotina Slovanská magie, byla jsem nadšená. Kniha přinášela svěží styl do jinak nepříliš záživného světa magických knih v té době vycházejících. Byla to originální kniha, nabízející nový systém a byla plná nových nápadů. Když vyšla druhá knížka, Zóny stínu, byla jsem potěšena podstatně méně: Tabulkový styl jsem znala už ze Slovanské magie a osobní vyznání v doslovu se mi jevilo býti dost poplatné jak době, tak nevěřící duši. Knihu kazila rozvláčnost, ale i zde jsem vzdala hold autorovi, který bravurně zvládl rozumně (tj ani moc ani málo) přiblížit chytlavá témata, na něž nikdo není odborníkem, tudíž většina čtenářů zůstává otevřena informacím, ať jsou jakékoliv. A klobouk dolů musím dát před jediným současným píšícím okultním autorem, který vydal tak rozsáhlé a originální dílo.
Psát recenze na díla pana Veselého není snadné - především proto, že se jedná o kontroverzního autora a naděje, že se o jeho knihu bude někdo chtít hádat, je značná. Kdo ví, proč tomu tak je?
Magie III. čili Příručka vysoké magie zapůsobí na svého čtenáře dobře na první pohled, na první zalistování i na první přečtení.Je čtivá, je obsahově pestrá, o tématech pojednává s vtipem a přehledem. Osobně nemám nic proti narážkám na osoby, které nejsou právě přáteli autora, mírně řečeno - naopak, tyto vsuvky pokládám za zpestření textu. Protože i vydání knihy, grafické a redakční práce stejně jako vazba a obálka jsou pečlivé, lze říci, že se kniha chválí sama.
Pozoruhodnými cestami se ubírá lidská duše. Pomalu stvořována a stále přetvářena, je nezachytitelná i obtížně definovatelná. Důsledek její spletité cesty vidíme denně okolo sebe: kdo ví, co je to duše - a kolik jedinců je schopno se shodnout na jedné definici?
Ještě méně přímočarý je vznik a růst duší větších celků - anebo toho, co jako větší celky chápeme, protože všechno je relativní. Mnohé síly, mnohé bytosti a podivné zákruty předurčují povahu dění. Síly/bytosti se přes sebe skládají, spolupůsobí i protipůsobí a tvoří barvité směry duchovních proudů, na jejichž základě existuje celý vesmír se všemi jeho fyzikálními i mimofyzikálními projevy.
Kdo chce číst Úlohu duší národů, musí mít v antroposofii solidní průpravu, jinak se ztratí na třetí straně textu. I pro znalého je obsah knihy - a ne že v jiných Steinerových textech by to bylo jinak - náročný na prostorovou představivost i na schopnost myslet v obrazech. Síly jsou popisovány jako andělské hierarchie, mají své názvy a kategorie, svou oblast působení i dobu v níž se projevují tak, či jindy zase jinak. Z celku sil text pozvolna vyděluje vývoj andělů, kteří jsou strážci či vůdci hlavních rasových okruhů.
Recenze: O měření času, doktoru Dee a krystalových mřížkách
V průběhu posledního roku jsem zaměřila svou pozornost na alchymickou, popřípadě propastně okultní literaturu (kupř. Roger - Objevování alchymie, Kabelák - Magia Divina) a zdá se, že mi vyšší síly přejí. Samy mně do cesty nastrkují díla, po nichž bych nesáhla z toho jediného důvodu, že by mne to nenapadlo. Tak to bylo i s D. Ž. Borovými Útěky domů.
Jako všechny knížky od Trigonu, má i tento svazek vysokou úroveň. Kniha je pěkná, obálka s ilustrací Vladimíra Kokolji působí neklidnou harmonií. Ilustrace mile překvapí i v textu.