Logo REVUE 44

Revue 44
   Zuzaniny vlky plky
   Co využijete v praxi
   Kde mě najdete
   Kdo mne opisuje
   Rozhovory
   Nesouvisle o sobě
   Píšu si do šuplíku
   Komentovaná galerie
   Knižní recenze
   Archiv - Postřehy
   Archiv - Co kde vyšlo

Stránka s dotazníkem
Zuzaniny fotky
Odkazy jinam

Návštěvní kniha

Malé opatství thelémské
Kdo jsme?




Sluneční vítr
Geomagnetické pole


Status
Status

Více na n3kl.org.







Používejte Internet
Podporujte Choronzona!

Chronzon
Choronzon - démon Chaosu
a pán veškeré formy

webmaster&skripts:
Ro.
design&html:
Zuzana



Revue 44

Zuzana Antares & barevná realita:
Kusé komentáře denního magična.

Obsah nutno uchopit se stejnou vážností, s níž IAO pojímal tvoření světa.

Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!






Příběh černého světla
Život v jiném stavu vědomí III.

Nevím jestli už jsem zmínila, že jednou z úhelných jimramovských prací bylo zamyšlení nad útlým Steinerovým spiskem. Je to staré vydání přednášky s nepřitažlivým názvem Co činí anděl v našem těle astrálním?, původně proslovené v roce 1918. Pojednává se zde o vývoji vědomé duše člověka. Ta buď do roku 2000 nabyde jisté úrovně, nebo zmešká svůj úděl a bude jej muset nahánět dosti obtížnou cestou. Oba stavy - čili nabytí úrovně i zmeškání - jsou popsány jasnými znaky a konfrontací se skutečností roku 2003 je jasné, že to s lidstvem dobře nedopadlo. Z toho vyplynuly další souvislosti. Mimo jiné i tato zjištění mne zavedla k dosti neočekávanému poznání na ose pravda/iluze. Nechci se na tomto místě zabývat dosti odbornou problematikou základních idejí Thelemy, věřím že jinde a jindy pro to bude ještě dosti prostoru.



Když už jsem si prošla jakýmsi letním zasvěcovacím obřadem v podobě onoho podivného jimramovského probuzení, kdy jsem zjistila - co jsem to vlastně zjistila? jo kdyby to šlo popsat! - že svých sil využívám pro chybné cíle nebo málo účinně, nechtěla jsem si nechat zkazit léto. Ani den nazmar!
Co se potom Roman ode mne naposlouchal, že u počítače se v létě nesedí, že na to máme zimu a její dlouhé introvertní večery, kdy se nikomu nikam nechce! A kolik kilometrů jsme ujeli a kolik cest lesem objevili! Po dlouhé době jsem prožila první léto, z nějž jsem neměla pocit, že jsem ho promarnila a že jsem nic nepoznala a nezažila.
Těžko se mi bude popisovat stav mysli, kdy nic není překážkou. Všechno jde. Když to náhodou nejde hned, stačí počkat a ono to půjde. Ne - takhle to zní nevěrohodně. Všechno jde, a když to nejde, je tomu tak proto, že je třeba připravit vhodnou příležitost a jí pak využít; něco nepůjde nikdy, jelikož je to mimo moji moc - a tím nemá cenu se zabývat vůbec, byť mám tento zlozvyk. Možná to někoho z čtenářů udiví, ale v okamžiku, kdy píši tyto řádky (je 15. února 2004) mám stále stejný pocit. Nepřešlo mne to.
Pochopitelně se mezitím objevil poznatek, že není možné nekonečně překonávat překážky, jichž je na tomto světě vždy dostatek. Až později, v zimě (což sem nepatří, ale chci dokončit myšlenku) jsem měla vizi Lucifera. Vizi jsem musela po několik týdnů nechat ustálit, vyvolávala ohromující dojem a nejdříve jsem ji nedokázala udržet v mysli. Pán přírody a života Lucifer měl podobu velkého, obrovského stroje, něco jako píst. Byl temný a nezastavitelný. Pohyboval se lineárně, tam a zpět, protože je zákonem kauzality, ale také obrazem přírodních sil, které nezadržitelně ženou vývoj kupředu. Ale není to chyba. Síla pístu je silou existence a přežití v tomto, fyzickém světě, silou věčného koloběhu života.
Ale vrátím se k létu. To jsem teprve nějak tušila, jak je to s tímto světem a s plýtváním silami na změny v jeho zákonitostech a uspořádání. Pročež jsem odmítla si čímkoliv navíc zatěžovat hlavu. Cestovali jsme. Nebyly to žádné dálavy, to peněženka nedovolí, ale byla to překrásná místa. Horký vzduch, vonící lesy, foukající vítr, zelené stromy. Existence je ryzí radost a všechny žaly nejsou než stíny.
Nebudu psát žádné zážitky - dostatečným vyprávěním jsou průřezy létem v galerii fotek. Léto se protáhlo do podzimu, potom pomalu přešlo do jiného ladění.



Všechny krásné hvězdičky ze tmy jsou se rozsypaly
proč vy moje mladé dni ve tmách jste se zasypaly?…

F.L.Čelakovský – Toman a Lesní panna


Myslím, že jsem prve nevysvětlila srozumitelně to, co jsem měla na srdci. Z pohledu ne-znalce jsou to krásně paranoidní myšlenky.

Pokud Steiner v roce 1918 prohlašuje, že je možná
lepší cesta (již uvádí jako první), vyplývá z toho, že působení luciferů, ahrimanů a těch třetích (jsem přesvědčená, že jsou to asúrové) v té době nebylo tak silné – jinak by je zpozoroval.
Rozhodnout se mělo do roku 2000, čili během zhruba 80 let. Působení zmíněných proto muselo velmi prudce zesilovat s nárůstem nikoliv lineárním, čili bylo tím silnější, čím blíže byl „termín“. Jejich působení bylo možno dobře pozorovat; domnívám se, že především v kulturních projevech lidstva.
Výsledkem bylo, že lidé jednak přejali vlastnosti cesty, kterou Steiner uvádí jako druhou, a jednak přestali chtít cokoliv dělat směrem dovnitř. Nevědí a nenapadne je, že mají něco chtít. (Už ani nečtou. Tudíž nelze na lidi působit jinak, než násilím… což dobře věděl Náš Mistr, který měl lepší informace od těch, jimž říkám
Tajní Vůdcové. Jeho informovanost vyplývá z návodů popsaných v AL).
Všichni lidé, i ti, kdož mají snahu vůči působení zmíněných bytostí vědomě bojovat, svoje vědění i vědomí ztrácejí, protože stojí proti příliš velké síle. Málokteří jí nepodlehli – nedala se zpozorovat, když pomalu narůstala. A je o to zákeřnější, že nepůsobí zvenku, ale zevnitř, skrze vědomí každého člověka, který jejich ponoukání pokládá za vlastní
nápady. Vkládají lidem do mysli přání a touhy, aby nemohli vzdorovat, neboť jim může vzdorovat jenom ten, jehož vůle je nezkalená úmyslem. Lidé bez úmyslu a chtivosti výsledku neexistují … nebo snad chodím na špatná místa? :-) Myslím, že i velmi dobří lidé ustupují ze svých pozic a mají vždy pádný důvod k tomu, aby tak jednali – takový důvod, který odpovídá jejich podstatě a oni si neuvědomují, že jen racionalizují. Vědomí se prostě zmenšuje.
A hlavně – v boji proti těm bytostem není cesta či metoda. Náš Mistr byl Prorokem a cesta se za ním zavřela; zůstala Hvězda. Ostatní nikam nedošli, jsou lidmi, ne proroky, proto nemohli
zatím nikam dojít, lidská moc taková není. Cestu je třeba najít, každý může ujít o kousek víc než ti před ním a tím pomoci těm, co půjdou za ním.
Každý narazí na sebe, a zarazí se o sebe, o tu překážku v sobě, která je největší a přes kterou by právě proto měl přelézt – to je ten kousek cestičky. Je třeba poznat, že stojím a zase se dát do pohybu. Třeba chodím na špatná místa :-), ale zatím mám pocit, že se nikomu nechce.



Věřím, že mi původní adresát tohoto dopisu nebude mít za zlé, že jsem z něj podstatnou část zveřejnila.

Komentovat
 
dokončeno 18.února 2004

(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz