Logo REVUE 44

Revue 44
   Zuzaniny vlky plky
   Co využijete v praxi
   Kde mě najdete
   Kdo mne opisuje
   Rozhovory
   Nesouvisle o sobě
   Píšu si do šuplíku
   Komentovaná galerie
   Knižní recenze
   Archiv - Postřehy
   Archiv - Co kde vyšlo

Stránka s dotazníkem
Zuzaniny fotky
Odkazy jinam

Návštěvní kniha

Malé opatství thelémské
Kdo jsme?




Sluneční vítr
Geomagnetické pole


Status
Status

Více na n3kl.org.







Používejte Internet
Podporujte Choronzona!

Chronzon
Choronzon - démon Chaosu
a pán veškeré formy

webmaster&skripts:
Ro.
design&html:
Zuzana



Revue 44

Zuzana Antares & barevná realita:
Kusé komentáře denního magična.

Obsah nutno uchopit se stejnou vážností, s níž IAO pojímal tvoření světa.

Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!






Moje dětství I.

Mezi své první vzpomínky počítám tu, kterak jedu s babičkou v kočárku a pořád ji zlobím. Mám nízký sporťák, jsem přivázaná dětskými kšandami a chvíli chci být na kolenou a koukat dopředu, chvíli na zadku a koukat na babičku. Je teplo, babička má barevné letní šaty. Jedeme po Holasecké ulici, svítí slunko.


Ve druhé vzpomínce mi někdo zavazuje boty. Sedím na stoličce před dveřmi do kuchyně, půjdu si hrát na dvůr. Mám na sobě dětské tepláčky - jich se právě vzpomínka týká. Vidím svoje nožky, oblečené do tmavěmodrých tepláčků s bílými tečkami. Tepláčky mají lacl a dole jsou do gumičky. Nedávno jsem našla fotku, kde je mám na sobě, jsou mi tam maximálně dva roky. Vzpomínám, že jsem měla dvoje tyto tepláčky - modré a temně červené.

Ještě jeden kus oblečení z dětství si vybavím - ale to už bylo později. Na fotkách na oslavu mých pátých narozenin mám na sobě košilovou halenku s černobílými svislými pruhy. Byla vyrobená ze silonu nebo dederonu, nepříjemné umělohmotné látky, která škrábala kůži a silně elektrizovala. Neměla jsem tu halenku ráda. Pak jsem ještě do školky nosila červenou halenku přes hlavu z počesaného silonu. Tu jsem kupodivu ráda měla.
Jako mrňous jsem navštěvovala dvě školky, každou nejmíň rok. Obě školky si pamatuji. Do té vzdálenější mne vodila na sřídačku babička a sousedka, babička Jeníka, mého vrstevníka. Pamatuji paní učitelku Oráčovou. Školku jsem neměla ráda a tak si vzpomenu jenom na jeden pěkný zážitek z ní: To když jsem jako Popelka měla přebrat hrách a čočku a zlá macecha mi smíchala balíček hrachu a čočky z dětské kuchyňky. V přebírání nakonec pomáhaly další děti i paní učitelka - ale ne Oráčová. Ve druhé školce si vzpomínám na jednu z hodných paní učitelek, starší, která s námi dělala blbosti. Naše maminka o ní říkala, že je střelená. Pak si pamatuji ještě jednu paní učitelku, mladou a zlou, co na nás pořád křičí. A ještě si vzpomínám na Lenku D., s níž jsem pak chodila i do základky, a pro kterou jezdil tatínek na motorce... a my ostatní jsme jí to záviděli.
Jako tří nebo čtyřletou mne vyděsil čert. Mikulášká besídka se konala na Sokolovně, kam jsem chodila s maminkou cvičit. Už nevím, kdo byl Mikuláš a anděl, ale čerta hrála paní H. To mi maminka řekla ještě ten den, aby rozpýtila můj strach... protože jsem se tak hrozně bála, že jsem zalézala pod jeviště do šatny. Jenom nebýt už v tělocvičně! Dodnes si pamatuji, jak naturalistická paní H. byla - měla řetězy a pytel!
Atmosféru doma si vybavuji jako napjatou a dusnou. Nevím, proč si ji pamatuji právě takovou, nic hrozného se mi nestalo. Můj domov byl malý vesnický domek s cihlovým dvorkem a malou zahrádkou, kde jsme pěstovali na jedné straně zeleninu, na druhé květiny a úplně u zídky do ulice byl trávník, kde tatínek zkonstruoval veliký klepač na koberce, na němž visela moje houpačka. Vzadu na zahradě byl malý násep s keři, které jsem jako dítě prolézala, a v rožku díra na kompost a králíkarna. Když jsem byla malinká, tak 3 roky, pěstovali rodiče králíky, abychom měli maso. Pak je vystřídala kuřata, kterým uměla useknout hlavu jen prababička. Podle popisu se může zdát, že zahrada byla veliká, ve skutečnosti ale měla nějakých 10x5 metrů a k tomu dvorek. Když jsme koupili kunkovický dům, vzpomněla jsem si na mnoho podrobností tehdejšího dvorka: na jeho šikmou zem se zvětralými cihlami, na žumpu s betonovým krytem uprostřed; na sloup kůlny, který tatínek natíral každý druhý rok fermeží, takže byl celý černý, a na malou popelnici, z níž se často kouřilo. Vedle popelnice stával kotel s térem, do kterého jsem ráda strkala prsty, vedle byly opřené troky na vápno, když bylo třeba něco opravit. Pak už byla cestička, trávník a na jeho rohu pivoňka. U okna z kuchyně zase byly police na dřevo a díra na půdu, naproti němu byla kůlna na uhlí.
Na zahradě jsem si hrála celé dětství sama. Možná jsem se s bohatou obrazotvorností a uzavřenou povahou narodila, možná jsem se obému naučila v tomto mém malém světě, ohraničeném staršidelnou vysokou oprýskanou a vlhkou zdí na konci zahrady; světem který občas vyplnily staré tetičky a jiní staří lidé, scházející se naproti v žundru nebo navštěvující občasně obě mé babičky, starou a mladou. Ani později se můj svět nezaplnil, protože všechny kamarádky byly nevhodné, ze špatných rodin nebo jejich prababičky si něco udělaly s nějakými mými pratetami.
Ale to už je jiný příběh.

 
11. června 2011

(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz