Logo REVUE 44

Revue 44
   Zuzaniny vlky plky
   Co využijete v praxi
   Kde mě najdete
   Kdo mne opisuje
   Rozhovory
   Nesouvisle o sobě
   Píšu si do šuplíku
   Komentovaná galerie
   Knižní recenze
   Archiv - Postřehy
   Archiv - Co kde vyšlo

Stránka s dotazníkem
Zuzaniny fotky
Odkazy jinam

Návštěvní kniha

Malé opatství thelémské
Kdo jsme?




Sluneční vítr
Geomagnetické pole


Status
Status

Více na n3kl.org.







Používejte Internet
Podporujte Choronzona!

Chronzon
Choronzon - démon Chaosu
a pán veškeré formy

webmaster&skripts:
Ro.
design&html:
Zuzana



Revue 44

Zuzana Antares & barevná realita:
Kusé komentáře denního magična.

Obsah nutno uchopit se stejnou vážností, s níž IAO pojímal tvoření světa.

Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!






Vzpomínky obráceně a Setovy tunely
Dopisy o prvních krocích v magii

Nechce se mně poslední dobou vůbec do ničeho, jsem doma zasyslovaná a začínám být protivná sama sobě. Nemáš někdy pocit, že nenávidíš celý svět? Já ano.
Začala jsem psát tuto věc - je to už pár týdnů. Jenže teď mi činí potíže i odchod do samoobsluhy na nákup, natož něco psát. Ale …mám jet s H. zase na Tři studny a nechci, aby to dopadlo jako minule: Měla jsem nachystáno takové povídání a říkala si, že je napíši, jen co se vrátím. Jenomže potom už bylo vše jinak. Hanka ležela ve špitále, já jsem ztratila orientaci v prostorech a … víš. Tak snad to teď dám dohromady. Možná pošlu hned, možná pošlu až potom, nevím.

Měla jsem po dlouhou dobu v mysli dvě vzpomínky. Týkaly se dvou časově různých období a byly též - mohu-li to tak říci - různé povahy. Vždycky jsem je pokládala za nesmysl, za výplod unaveného mozku či vzpomínkový klam. A nikdy mě nenapadlo, že bych se tím měla vážněji zabývat.
Pamatovala jsem si dvě situace obráceně. To, co bylo ve skutečnosti nalevo, jsem viděla napravo, to co mělo být vpředu, bylo vzadu. Stálým přemíláním těch dvou vzpomínek v nich mám nakonec hlavně zmatek a pojmy jako vpředu a vzadu ztratily smysl.
Druhá se taky týká zážitků dávno minulých. Při přečtení pojmu Setovy tunely se mně vybavila trouba tzv. obyčejná potrubní. Taková ta ventilační nebo kanalizační. Stála jsem nad takovými kdysi dlouho a přesvědčovala sama sebe, že mají jen dva konce. Ten, do kterého se dívám, a ten opačný. Ale ne a ne se nechat ukecat. Těžko se to popisuje. Byl to pocit neurčitého děsu, takový hrozně divný dojem, že odtamtud něco vyleze, něco moc, ale moc strašného.
Když jsem si to nedávno sumírovala v hlavě, napadla mne zajímavá souvislost, kterou jsem předtím neviděla. (Teď nevím jakto, je to vlastně jasné). Asi před rokem jsem se tě ptala na setkání s čertem - drát a čert a hák. Drát patří čertovi a hák Setovi stejně jako trubka - tunel. Tunel a drát je totéž, skrz obé něco prochází.
Z drátu potom vylezla ta potvora, o níž jsem si dlouho myslela, že mně chtěla přinejmenším sežrat. Vznikly dokonce speciální povětrnostní podmínky (to mě na tom vždy nejvíc bavilo). Jenže právě s tím sežráním to nebylo ani není ani zdaleka tak jednoznačné. Když se vrátím nazpět a celou situaci převrátím poctivě ze všech stran, tak to bylo setkání velice užitečné a to, že jsem se vyděsila, je okrajový jev, který mohu pustit k vodě.
Budu-li hledat časový bod, od kterého se bojím zrcadel, dojdu chtě nechtě zase sem. Při spojení dvou protilehlých bodů a následného pohledu do zrcadla se jednak utrhlo zrcadlo a jednak jsem začala vše vidět fialové - to bylo týden před tímto duchem. To mně ještě žádné zrcadlo nevadilo - potom už ano.
Je to déle, ale předpokládám, že si vzpomeneš. Mluvila jsem o tom, že se probouzím, že mnoho věcí, které jsem věděla už dřív, se teď dozvídám znovu. Analogie se spánkem je velice přesná. Spící člověk si málokdy uvědomí, že spí - to pozná až po probuzení. Teď se budím a předtím jsem usnula, tj. změnil se stav vědomí z více bdělého na méně bdělé. Dost jsem si s tím natrápila hlavu. Kdy, proč, nač…? Pochopitelně že jsem zase došla do stejného časového bodu.
Sedím nad tím jako zmoklá slépka - v poslední době typická pozice. Doufám, že to, co si myslím, není pravda. Toto přece není možné!
(Je to střelený postoj, vím. Pocit výjimečného prožitku mi nedělá radost. Nijak mne neoblažuje novinka, která mi vstupuje do života. Netěší mě poznávání nových skutečností. Že to tak může být, připouštím jen váhavě, potichu, v noci a pod peřinou. To mám za trest za to, že jsem zlobila když jsem byla malá).
Jeden pohled (zase jiný) (doufám) posílám v druhé příloze. Budeš-li mít dojem, že povídka není celá (pozn.: jde o povídku O rozbíjení nejnižšího světa), je to dojem správný. Ačkoliv jsem začala psát před několika měsíci, nejsem schopná dopsat konec. Ale i tak jsem musela několikrát přestat a pokračovat třeba až za týden. Pěkně to řekla H., když si koncept přečetla: „Něco jenom čtu,“ říká. „Ale najednou dojdu do místa, které v sobě má jakousi zvláštní energii. A kdesi vevnitř to brnkne, takže když to přečtu, musím vstát a třeba se podívat z okna nebo se projít po pokoji. Jako kdyby se to čtené spojilo se skrytým citlivým bodem, co mám v sobě.“
Ale je to ještě zamotanější. Vše, co popisuji, obsahuje dost aspektů, které se zatím s ničím dalším nepojí. Velice výrazným takovým aspektem je právě rytmická hudba a určitý stav mysli navrch. Nevím moc kudy do toho, jak nápady propojit. Jak bych to, sakriš, vysvětlila - už vím. Mám pocit, že se se všemi těmito situacemi musím nejprve vypořádat. Vnímám to jako úkol - jo, to je ono. Zní to sice šíleně blbě, ale ať to zní jak chce.
Nebo siločáry. Představ si před sebou propisku. Běžně člověk není zvyklý vnímat, v jaké poloze se tento předmět nachází, ale někdy je to důležité. Jednou smí ležet tak, že na tebe míří předem, případně zadem, a jindy tak, že na tebe ani jedním koncem nemíří. Jenže ať je v té či oné poloze, stejně je to vlastně špatně. Neuhodl bys proč. Protože je to předmět úzký a dlouhý, tím míním hodně úzký a dlouhý, nikoliv falický. Charakter siločar - to je můj název z nouze - mají všechny úzké a dlouhé předměty. Mimochodem - všechny úzké a dlouhé předměty tím mají povahu „tunelu“ nebo „drátu“. Moc nevím co s tím - ale když už jsem byla ochotná zcela vážně připustit vzpomínky obráceně...
Během pobytu na Vysočině jsem si zničehonic ležačky v posteli s knížkou vzpomněla, že k oběma vzpomínkám obráceně se váže vždy jedna a tatáž velmi, ale velmi zajímavá další věc. Vybavila jsem si ji naprosto přesně, se všemi psychickými i fyzickými pocity, s lidmi, kteří byli okolo a co říkali, s tím co předcházela a následovalo. Vybavila jsem si to zcela přesně a najednou, jenom nevím po kolika letech. Ačkoliv je to vzpomínka výrazná a oba zážitky pro mě byly dost šokující, někde po cestě jsem to zapomněla. Ptala jsem se Hanky, jestli jsem jí to neříkala - neříkala. Takže dřív. Mezi rokem 88 a 90. Romanovi jsem to kdysi zcela určitě říkala - druhá událost se stala když už jsme se znali - ale už o tom neví. Ani se nedivím, on na tyto věci moc není a koneckonců co chci, když jsem to taky zapomněla a je to můj zážitek, že. Dokonce jsem mu kvůli tomu z Vysočiny volala.
V prvním případě jsem porodila hada. Byl velmi dlouhý, nepříliš tlustý a černý. Měla jsem z něj velice špatný pocit, přesněji vyjádřeno: distancovala jsem se od něj. S tím, že s něčím podobným já přece nemám nic společného. Ve druhém případě jsem také porodila hada, ale bylo to trošku jiné, protože krátký časový úsek s porodem spojený proběhl několikrát za sebou, odhaduji tak pětkrát - šestkrát. Viděla jsem to kdysi v nějakých filmech - prostě ta situace se opakovala a možná hrozilo, že se bude opakovat donekonečna, nevím, neumím to odhadnout. Přesně si vzpomínám, jak jsem nad tím uvažovala a říkala si, že s tím musím něco udělat, protože nikdo z těch, koho to obsáhlo, není schopen si uvědomit, že něco probíhá dokola a mezitím, co jsem přemýšlela, se vše dělo. Řešení bylo jednoduché - musela jsem udělat něco jinak, ale pojí se s tím pocit, jako když se chceš probudit z nepříjemného sna. Musíš se pohnout.
O vysvětlení a zařazení časové smyčky do souvislostí se nepokouším. Zatrolená práce.
Potom, co jsem si na toto vše vzpomněla, se mně zdál takový podivný sen. Mezi lidmi žili mimozemšťané, maskovaní za lidi, ale byli to hadi. Vše se odehrávalo ve velikém zábavním stroji, který byl v prázdnotě, ale ještě prázdnější prázdno bylo v díře, do níž se pořádaly skoky - něco jako bungee-jumping. Jenomže pod tou dírou byl veliký zubatý had, který možná ty lidi žral - na to jsem nepřišla. Takový zamotaný sen - asi mně z toho už hrabe.
Už několik mnoho let se v tomto období - konec června, začátek července - něco děje. Vše se dává do pohybu. Na tuto dobu se těším - změna je život. Letos to začíná nenápadně.
P.S.: Pojí se „zatrolená práce“ s troly?
 
1998

(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz