Logo REVUE 44

Revue 44
   Zuzaniny vlky plky
   Co využijete v praxi
   Kde mě najdete
   Kdo mne opisuje
   Rozhovory
   Nesouvisle o sobě
   Píšu si do šuplíku
   Komentovaná galerie
   Knižní recenze
   Archiv - Postřehy
   Archiv - Co kde vyšlo

Stránka s dotazníkem
Zuzaniny fotky
Odkazy jinam

Návštěvní kniha

Malé opatství thelémské
Kdo jsme?




Sluneční vítr
Geomagnetické pole


Status
Status

Více na n3kl.org.







Používejte Internet
Podporujte Choronzona!

Chronzon
Choronzon - démon Chaosu
a pán veškeré formy

webmaster&skripts:
Ro.
design&html:
Zuzana



Revue 44

Zuzana Antares & barevná realita:
Kusé komentáře denního magična.

Obsah nutno uchopit se stejnou vážností, s níž IAO pojímal tvoření světa.

Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!






Dopisy o začátcích v magii - úryvek

Jediné dva dopisy, které jsem našla v nepoškozeném, čitelném a celkově zachovalém stavu. Ostatní pozoruhodná korespondence bohužel nepřežila datové katastrofy, teré se prohnaly mými počítači s účinností 95%.



Přeji pěkný den, M...!

Jsem v poslední době obsednutá leností a nemohu se toho zbavit – je to prostě silnější než já. Z čistě ideového hlediska ti tudíž píši určitě nejmíň třetí psaní.

Předloni na podzim byla taková činná doba - nevím, nakolik tyto věci vnímáš či pozoruješ. Pořád se něco dělo. Doma jsem zrovna malovala a ještě zařizovala cosi dalšího, proto jsem chodila po obchodech. Cestou z Moravanu jsme s Romanem našli zlatý řetízek. Takový obyčejný a tenký. A zapnutý. Možná si vzpomínáš, jak jsem kdysi dostala na ulici od neznámého člověka 27 korun – já jsem si na to vzpomněla hned a řekla jsem si, že nesmím udělat stejnou chybu a to, co získávám, nesmím podržet, ale poslat hned dál. Takže jsme se z toho místa sebrali a šli do klenotnictví. Za řetízek jsme dostali 577,20 Kč. Trošku mě to zarazilo, ale zase ne moc. Celé mně to došlo až o pár dnů později. Stalo se to totiž 7.11. a bylo to 14-karátové zlato. Dodneška přesně nevím, co to mělo znamenat, ale pokládám – a pokládala – jsem to za důležité, pročež jsem si to zapamatovala. Jinak to ani nešlo – od toho okamžiku totiž bylo všechno jinak.
„Procházeli jsme s Hanou, všemi dětmi a několika dalšími lidmi zajímavou krajinou. Okolo obdělaných polí rostl plevel, z kopců se otevíral výhled daleko do kraje, kterému pozdní léto a mírně podmračné počasí dodaly zdání klidu a odluky od civilizace. Přišli jsme jakoby podruhé na místo na kopci, kde stála nelidsky obrovská železná konstrukce, snad základ budoucí továrny. Jí prorůstal stejně nelidsky vysoký štíhlý tovární komín. Byl nový, ale už se z něj kouřilo. Konstrukce napodobovala tvarem obrysy domu a budila dojem starého i nového zároveň. Nosníky zapuštěné do země byly mírně obrostlé bodláčím, stavba ale nebyla ještě hotova. Podivili jsme se tomuto místu a chvíli postáli na mírném návrší, kde se stavba vypínala. Vydali jsme se dál mírně travnatým povrchem a polňačkou, H tlačila kočárek s Bobíkem, děcka dováděly, H manžel něco povídal dalším mužům…
Přišli jsme k chladící věži, podobné věžím atomových elektráren. Nikdy jsme nebyli tak blízko. Zprava zezadu přicházel muž v montérkách, starší, s placatou čepicí na hlavě a pracovní brašnou přes rameno. Přidal se k nám a začal nám s technickým zaujetím vysvětlovat, že to je elektrárna na zbytkový proud. Sem se odvedou všechny zbytky energie, které se kde nespotřebují a z těchto cucků se udělá jeden velký proud. Ten lze znovu použít. Zavedl nás k ohradě vedle chladící věže a řekl, že dole je svinovač, který právě tyto zbytky zpracovává.
Naklonili jsme se dolů. Uviděli jsme propleteného, asi metr tlustého kovového hada, který se vinul v mnoha nepravidelných závitech. Celé jeho tělo, všechny závity, vše bylo ve stálém pohybu a čím déle jsme se dívali, tím hlouběji jsme viděli dlouhé kovové tělo, které nikde nekončilo a pořád se pohybovalo. Z pohledu na něj šla závrať. Napůl bytost napůl stroj se vlnil v nekonečném podzemí, zcela netečně a cize k vnímání člověka. Působil dojmem toho, kdo dělá svoji práci, jíž ale nemůže nikdo, kdo pochází z planety Země, porozumět. A čím déle jsme se dívali, tím hlouběji jsme viděli nekonečné plechově šupinaté tělo, které s temným hučením v bezpočetných smyčkách vykonávalo klouzavý pohyb bez začátku a bez konce. Byl to úchvatný i děsivý pohled, který otvíral obzory nepoznaným, nepochopitelným a cizím směrem.“ - 9. 12. 1996
Dál, až do konce roku, se mně poznámky hemží tvrzeními o velkých změnách, které nastanou, o nástupu něčeho, co je \"nenormální\", o očekávání událostí.
Myslím, že hlavní hukot nastal někdy v únoru. Tehdy jsem se tě ptala, co mám udělat pro to, abych neztratila onu podivnou bytost mužského rodu, na kterou jsem narazila při práci se Zlatkou. Stejně jsem ji nakonec ztratila, tak jako všechny ostatní - objevilo se jich pak víc, psala jsem ti jen o Mokrém Miminu.
V únoru jsem taky začala psát spíš pro osobní potřebu věštecké návody. Že z toho bude kniha, jsem si ujasnila někdy koncem března. V dubnu jsem se domluvila s Gajdošem, někdy v červnu či červenci jsem zjistila, že se to bude jmenovat Sedmero - jinak to ani nešlo -, v srpnu jsem to měla hotovo, v září jsem se od-domlouvala s Gajdošem a domluvila se Schneiderem. V prosinci bylo vše ve finálním tvaru. Víš, co je na tom zajímavé? Že jsem pro to vše nemusela nic udělat. Všechno šlo samo, bez mé účasti. Podivuji se tomu doposud, i proto, že hodně věcí šlo od popisované doby bez mé účasti - jenže ty další události jsou velmi obtížně popsatelné.
Prošla jsem několika dynamickými rozhovory, přičemž nejdůležitější proběhl taky někdy v lednu či únoru, když mne homeopat (Aleš) nařkl, že jsem nositelem velkého, ale obrovského zla a jsem pro své okolí nebezpečná. Dost mě to naštvalo, nemám moc ráda, když mne někdo posuzuje a bylo okolo toho dost zmatků: Naboural tím totiž Hanku, která se to dozvěděla jako první, a ta pak tvrdila, že za vše můžu já. Nakonec jsem to ale pustila z hlavy - koneckonců každý, komu jsem popovídala libovolnou část svých životních osudů, zareagoval nepřiměřeně. V červenci Aleš změnil názor s tím, že si pročetl hodně literatury. Klíč prý drží doktor Mengele: Neexistuje nic dobrého ani zlého. Pokud si vzpomínám, říkals to podobně.
Hodně věcí vynechávám, nechci, aby tento popis byl vyčerpávající, nevidím to jako důležité. Zdůrazním jenom, že všechny události se proplétaly, všechno mělo jenom začátek, nikoliv konec a neskončilo to doposud. Sedím uprostřed těch událostí jako na divadle a jenom zírám. Podivný, kouzelný svět. Připadám si jako hodná čarodějka: Něčeho se dotknu a pod rukama mně to rozkvete. Všechno se daří, všechno jde nepochopitelně dobře, plní se mně všechna přání. Mám dojem, že to tak má být - ale já jsem pro to nic neudělala!!! Vkrádá se mně do srdce podivný pocit: Že někomu něco dlužím. A tak na svoje euforické nálady pohlížím kritickým zrakem člověka, který dostal zálohu a nedozvěděl se, jaký má úkol.
27. 9. jsem měla nejasný a jaksi nedobrý sen. Držela jsem v ruce hořící tarot - karty zhasly a zase se rozhořely. Potom jsem začala komunikovat s nějakým duchem. Pamatuji si jen dvě své otázky: \"jsi moje matka?\" a \"jak vypadáš\" (- potom jsem se ale opravila, že je to vlastně jedno, protože by mně to nic neřeklo a zeptala jsem se na něco jiného), nepamatuji si ani jednu odpověď. Prožívala jsem při tom pocity počítače, připojeného na Internet. Něco mně lezlo do hlavy nezávisle na mé vůli a vyvolávalo to obrovský tlak. Atmosféra byla nesnesitelně napjatá. Tím tlakem a napětím jsem se probudila a ještě v polospánku jsem slyšela kroky pod postelí, které přešly k oknu a skrze zeď s oknem opustil duch místnost. (Jsem zvyklá používat pro tyto záhadné tvory souhrnného označení \"duch\"). Ostražitě jsem vyhlédla z postele přes zábradlí dolů a ještě ostražitěji slezla po žebříku. Něco nebylo v pořádku. Prošla jsem byt a vše si zapsala, nevěděla jsem, co jiného udělat. Byly 4 hodiny ráno. Druhý den mně nějaký duch hodil na hlavu Romanovy tarotové karty (Giger). Řekla jsem mu, že nevím co chce, že mu nerozumím a poprosila ho, aby mne neděsil. Odešel a už se neobjevil. Zapřemýšlela jsem nedávno nad tím, jestli bych neměla zkusit jej přivolat, ale kdyby se mně to podařilo, asi bych se zase hrozně vyděsila, tak zatím nechávám dění volný průchod. Tobě jsem tenkrát volala a ptala se tě na jeden z průvodních znaků, na zaťaté zuby. To se totiž opakovalo už po několikáté. Neřekla jsem ti to tehdy celé, připadlo mně to zamotané a dlouhé a asi bych nevěděla, jak to říct.
Původně jsem to vše chtěla psát jako události spojené s knížkou, ale ono je těžko určit, co je spojeno s čím. Všechno to tvoří jakýsi kompaktní celek - vnímám to jako správné. Každopádně řetízek souvisí se svinovačem a s knížkou, homeopatie souvisí s povodní a povodeň s Hanou a ta má zase co do činění aspoň s některými duchy. A všechno to začalo zapnutým řetízkem a sedmičkami. Občas mám pocit, že okolo přešustí smršť. Tak třeba dnes tu byly dvě nebo tři.
Nechám na tobě, jestli mně k tomu budeš chtít něco říci či napsat. Ani nevím, na co se tě vlastně mám zeptat, ačkoliv je tam jeden otazník vedle druhého. Stojím blízko něčeho, čemu vůbec nerozumím. Je to na mě moc velké, silné, rozsáhlé - nevím, jak se zeptat na něco, co je mně tak vzdáleno. Nedošlo mně ani to, co značily ty sedmičky s řetízkem - nesměj se mně - ale nevím, jestli je dobré chtít od tebe znát \"výsledek\". Možná leží všechno v tom, že je všechno tak veliké, vzdálené a nelidské. Ale jak se mám přiblížit? Mluví ke mně někdo řečí, které nerozumím? Anebo jsem někde zapomněla na nějakou prkotinu a kdosi nahoře s potutelným úsměvem klidně čeká, až si všimnu toho, co mám před očima a zatím mně s trošku škodolibou radostí hází hroudy bohatství a pase se na mé naivní bezradnosti? Nevím vůbec nic.
Něco přece. Napsala jsem, že události se proplétají, začínají a nekončí. Když si prohlédnu ten propletenec, vidím, že tam je chyba. Něco chybí. Jako zoubek na kružnici, jako nehrající C1 na klaviatuře, jako duha bez jednoho odstínu. Podnikla jsem už několik víc nebo míň dobrodružných výpadů všemi směry, abych našla, co to chybí. Vždycky se vyřešilo něco jiného, ale tento kousek tvrdohlavě zůstává. Pociťuji to jako puzení, neklid a zmatek a připadám si jako ten, kdo chytá rukama úhoře. Mohu zjistit, kde je ta chyba?

7777777

1998-01-22, 0:29

***



„Té síly díl jsem já,
jež chtíc zlo
vždy dobro vykoná.“

- Goethe: Faust




Ave Zuzano,

Tvůj dopis je nesmírně zajímavý a ačkoliv nemám narychlo mnoho času, nechci jej odbýt, poněvadž vidím, že se dostáváš na začátek „vidění věcí skrytých“. Myslím, že po žensku (bez výtky!) zapojuješ do svých dějů příliš mnoho bytostí, z nich nikoliv všechny ti mohou být prospěšné.
Nejhorší druh „přátelství“ je ten, kdy jeden něco řekne a ti ostatní v řetězu začnou totéž opakovat, takže se to stane jakousi „kolektivní pravdou“ takové skupiny. Doporučuji se buď vyvarovat takových skupin nebo si vytvořit „budíček“, který tě vždy v podobných případech varuje, abys ty věci nebrala příliš vážně.
Duchovní opozici jsem začal cítit ke konci roku, ale nejsilněji po Silvestru, kdy jsem poprvé za loňský rok odpočíval. Po této dovolené nejsem už schopen nabrat znovu rychlost a činorodost, kterou jsem měl předtím. Svěřil jsem se s tím jednomu citlivému zákazníkovi, který chodí do ALEMBIQu a ten mi potvrdil totéž. Např. celý týden nosí v kufříku dopis, aniž by byl schopen hodit jej do schránky, i když jde kolem ní. Mám v diáři řadu úkolů poměrně důležitých – vanitas vanitatum et omnia vanitas – prostě nelze to vykonat.
Tady jsem zbystřil a uvědomil si, že to je typický ahriman (viz R. Steiner) a kdoví, jestli ne asúrové. To není otázka lenosti, jak píšeš: Jsem v poslední době obsednutá leností a nemohu se toho zbavit – je to prostě silnější než já. Z čistě ideového hlediska ti tudíž píši určitě nejmíň třetí psaní. Jde o odsávání volní síly, rozplizování pozornosti. On mi říkal, že se styděl o tom začít mluvit, než jsem o tom začal sám. Tak jsem zkusil pár svých přátel, kteří jsou natolik svobodní, že o tom mohou mluvit a ti mi potvrdili totéž.
Máš velmi zajímavé obrazy v sobě – co takhle napsat někdy něco podobného pro HORUS, ačkoliv vychází tak hrozně…?
„Napůl bytost – napůl stroj“ – jasně, to je přece Giger, jeho „biomechanoidi“. Jde o to, že si v určitém momentě uvědomíme, že to zdánlivě mrtvé je mrtvé jenom díky naší „mrtvosti“ pro vidění této věci. Vše kolem nás žije a jenom my jsme mírou vnímání toho všeho.
Tento biomechanoid je ovšem duší luciferským (poslední z triády pojmů R. Steinera). Stroje jsou posledním vtělením člověka. Půda (ve smyslu agronomickém, „země“, „hlína“) není tak mrtvá jako stroj. Ale přece ani stroj není úplně mrtvý. To „lucifer“ (schválně nepíši velké“L“, abych odlišil jiného Lucifera) oživuje v podobě elektřiny, jemnějšího lidského těla, tento stroj.
Tak se díváme na jakousi děsivou vizi toho, co Člověk JE. Můžeme být tak děsivě cizí, až se zdáme cizí sami sobě.
On totiž Giger (bez pompy, prosím!) narazil na hrůzu sexuality, čímž jeho trumfy jedině jsou. Jsou to prenatální a před-prenatální obrazy.
Chtěl jsem o tom kdysi napsat do Hóra, ale pak na to nějak nezbyl čas.
To nenormální, co teď přichází, je právě nástup působení ahrimana. Zdráhám se ho psát s velkým „A“, ačkoliv prý již je vtělen a má se jeho působení začátkem nového tisíciletí projevit. Má prostě vystoupit. Ahrimani jsou hromadné bytosti na rozdíl od Lucifera, který byl jedincem. Ahrimani se však ještě mají možnost individualizovat, takže jedinec s ním ještě může, byť těžce, zápasit. U asúrů je to zhola vyloučené, neboť jde o bytost hromadnou a proti ní může bojovat jen celé lidstvo. Jde o jevy globální, jež přivozují. S trochou ostýchavosti bych řekl, že je o tom tak můj poslední článek pro TAMTO. GSM, WWW, peníze, finanční deriváty, atd.
Vidíš „zdůvodnění“ tohoto druhu: „Vždyť to dělají všichni,“ „každý to má,“ „nebraňte se – lidé to chtějí“ – to všechno jsou výkřiky lidí pod jhem ahrimanů a asúrjů.
Lidstvo sice je jednou rasou (i když muž a žena mají úplně jiné chromozomy, takže v podstatě jde o „2“ rasy), ale tvořenou JEDNOTLIVCI! Nemůže tedy být nic závazné pro všechny. Platí to i pro přírodní zákony, které stejně předepisuje člověk. Najdeš řadu výjimek, které tady nepotvrzují pravidlo, nýbrž potvrzují, že každý je jiný. To byl smysl individuace, smysl „potopy“, neboť co jiného byla „potopa“ než „zalidnění“ světa dotehdy pustého, v němž byli jenom potomci Adama…
Úkol: no ano – každý jej máme. Stvořit sebe sama!
Tajní vůdci (mysli si, co chceš…) nás některé poštívají, abychom se zabývali sebou a naším rozprostřeným já.
Ten dluh máme vůči sobě. Nikdy jiný tvým dlužníkem není.
Samozřejmě, že je dobré nahlížet všechno jako celek. Je to teorie jednotného pole. A tím polem je láska. „Bůh je láska,“ řekl sv. Jan. Lépe to být asi vysloveno nemůže. Budou schopni budoucí fyzikové definovat rovnicemi lásku? Myslím, že ano. My lidé umíme pochopit, chopit se, uchopit vše.
Až začneš zařazovat všechny oddělené jevy (Proč, proboha, „Oddělená skutečnost“? Castaneda.) do tohoto jednotného pole, vynoří se odkudsi právě regenerovaný Chaos. Ale ne ten obvyklý, plný zmatku, jak ho lidé chápou, ale jako jakousi vyšší formu Bytí, která je stolcem toho našeho. Místo, odkud plynou jevy, kategorie, skutečnosti, definice, možnosti.
Příští HORUS, teda ten, co by měl vyjít, má být právě o Chaosu v tomto smyslu.
Dříve se místo „začarovat“ říkalo „zasedmičkovat se“ (elísábéth). Třeba ti to pomůže a – nemáš to taky u tvé ratolesti?…

S tebou,

San

(P.S.: Á propós: Když píšeš, vnímám tě vážněji, než když spolu někdy mluvíme. Asi to chce více času na důvěrnější hovor…)


 
1998

(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz