Logo REVUE 44

Revue 44
   Zuzaniny vlky plky
   Co využijete v praxi
   Kde mě najdete
   Kdo mne opisuje
   Rozhovory
   Nesouvisle o sobě
   Píšu si do šuplíku
   Komentovaná galerie
   Knižní recenze
   Archiv - Postřehy
   Archiv - Co kde vyšlo

Stránka s dotazníkem
Zuzaniny fotky
Odkazy jinam

Návštěvní kniha

Malé opatství thelémské
Kdo jsme?




Sluneční vítr
Geomagnetické pole


Status
Status

Více na n3kl.org.







Používejte Internet
Podporujte Choronzona!

Chronzon
Choronzon - démon Chaosu
a pán veškeré formy

webmaster&skripts:
Ro.
design&html:
Zuzana



Revue 44

Zuzana Antares & barevná realita:
Kusé komentáře denního magična.

Obsah nutno uchopit se stejnou vážností, s níž IAO pojímal tvoření světa.

Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!






Elektřina náš je síly zdroj

Tentokrát je to zase jinak: Mám už několikátou verzi dopisu. Vždy, když jsem napsala kousek, jsem si utřídila touto činností myšlenky a vše bylo zase jinak. Původně jsem totiž trošku nadskočila, protože ačkoliv se jedná o záležitosti velmi staré, žijí si kdesi hluboko celkem plným životem – a to bez mého vědomí, prosím pěkně – a jakmile se do nich šťouchne, vyvolávají všelijaké nepříjemné úkazy.
Nošení devítivoltových článků po kapsách bylo jednu dobu mým koníčkem. Původně jsem měla za to, že k překonání stavu únavy je potřeba mít baterii v ruce. Není to pravda: Přenos funguje velmi dobře i na dálku – mám potvrzených 5 až 10 metrů. Zajímavé je, že to lze i opačně, tzn., že přebytečná energie se dá akumulovat v bateriích. Experiment s napojením se na elektrorozvodnou síť skončil vypálenými pojistkami. Pokusů bylo víc, už si je ale všechny nepamatuji. Měla jsem o nich vedené stohy protokolů, ale jednou v jakémsi podivném rozpoložení jsem vše vyhodila. Ani toho nelituju, bylo tam tak trošku páté přes deváté: Data a záznamy o podmínkách se mísily s postřehy o lidech okolo a s úvahami co jak proč odkud probíhá, hledání vztahů mezi událostmi bylo osázeno naprostými úlety. Chyběly mně tehdy jakékoliv teoretické znalosti a nevím který čert mně co nakukal, že jsem sama sebe uměla přesvědčit o vlastním duševním zdraví. Že jsem se patřičný teoretický podklad dozvěděla s dvanáctiletým zpožděním mě upřímně štve.



Steinerových informací bylo tolik, že jsem musela přikročit k různě složitým malůvkám a propletencům čar, no - kýžený efekt se stejně vždycky nedostavil. Z celého textu (celých textů) mi nikterak nevyplynulo, kde že se tady berou ahrímani a asúrové a jakto že je jejich působení takové, jaké je. Je tu hodně souvislostí, které mně zatím chybí.
A to není všechno. Stejně jako u těchto „duchů“, i jinde se setkávám s něčím, co nazvu chybějícím hodnotícím schématem. Problémy s rozeznáním toho, co je „dobré“ a co „zlé“ jsem měla vždycky, teď (tj. asi za poslední rok) to ale dostalo trošku hrozivější obrysy. Setkávám se s tím často. Nedávno jsem to vyhodnotila jako chybějící vědomí „já jsem“ a začala jsem s tím něco dělat. Trošku se tím rozplynuly růžové vidiny budoucnosti: začínám mít dojem, že přede mnou stojí pluk nepříjemných úkolů.
Ještě jedna věc by mě na tom zajímala: Rozdíl mezi „normálním“ uvědomováním a „jiným“ uvědomováním. Už jsem se tě na to jednou ptala, ale asi jsem se na to zeptala blbě. K překročení hranice mezi jedním a druhým stavem je potřeba přejít přes něco, co jsem byla zvyklá zvát energetickou bariérou. Kudy vede cestička? Měla by být taková akorát a měla by mít nechemickou podobu. Chemickou cestu znám velice dobře. Stačí splnit tři – někdy dvě podmínky. Pro zdatnějšího jedince, který ví co a jak, je to práce tak na čtyři týdny: Podobný postup jsem četla v jednom horroru, jehož jméno si nepamatuji. Byl o zemi Oz a dětech, které nosily maso jakémusi stvoření, strýčku Drsoulovi. Když se tam chtěly dostat, musely přejít po trámu a udělat to a udělat to ….. a už to bylo. Můžeš-li mně odpovědět, budu ráda. Existuje taková cesta, při níž přejdu po trámu, poskočím, zazpívám, zavřu oči…? Tuším, že si to představuji jako Hurvínek válku, že to tak jednoduché nebude – ale co kdyby?
Mého hada Svinovače jsem nevnímala v nikterak hrozivém či jinak „negativním“ světle. (Nejsem si jista, jestli jsi mně porozuměl, proto se k tomu vracím). Jeho zjevení jsem spojila s předchozími sedmi sedmičkami. Tak jako ony, i on v sobě skrývá jednotu: Jeho úkolem přece je udělat z kousků proudu, které se kde nespotřebovaly, jeden „velký“ proud. Sedmičky a Svinovač k sobě patří, jedno rozvíjí druhé – jenomže vím, že si neuvědomuji dosah této skutečnosti. Mechanický živočich, pohybující se neznámou silou a vůlí za známým cílem vyjadřuje dotýkání se Zdroje. A zdrojem je stroj a všechny věci jsou jím poznamenané. Jím a sedmi sedmičkami. Propojit to se zlatým kroužkem si zatím vůbec netroufám.
Biomechanoidi! Inspirovalo mě to, takže jsem si zčistajasna uvědomila, že podobných snů bylo víc, ačkoli ne tak výrazných. Hned ten první jsem ti kdysi povídala: Obrovitá kamenná Bohyně Matka stojí uprostřed pohřebiště soch. Projíždím okolo ní a výhled se mně otevírá na podivné betonové město, obrovské a bez života – protože to není město pro lidi. Cesta tam končí, dál je jenom tato nepochopitelná nekonečná šedivá hradba pod ocelovým nebem. Vnucuje se slovo „nelidské“ či „cizí“. Jiná vize je málo jasná: Jsem věc, která se pohybuje pomocí dopravního pásu. Projíždím jakýmsi pravzorem výrobních linek. Jsem rozřezávána na pruhy podélné i příčné, je mnou posouváno…. Necítím bolest, necítím nic, protože jsem věc, lhostejná a bez života. Místnosti děje jsou potemnělé, úzké a spletité, vše probíhá automaticky, není přítomen žádný člověk ani sem nepatří. To co zde probíhá, není ani dobré ani špatné, nemá to ani počátek, ani konec, ani smysl – aspoň ne takový, jaký je lidské mysli srozumitelný. Zřetelně si pamatuji mé vědomí uprostřed čehosi bez schopnosti pohybu, jak je vezeno úzkým průlezem skrze visící řezací plechy, jak sleduji, že se do mě zařezávají a podivuji se, že to necítím a že rozřezáním nejsem o nic méně kompaktní než před tím. Po obou stranách jsou stroje, tmavé a opotřebované, pracují a vydávají hluk, ten po pravé ruce otráveně vzdychl a vypustil vzduch úzkou podélnou škvírou mezi plechem a válcem – ten stroj je živý! Víc živý než v tom okamžiku já. Pohled na odfukující stroj mně zůstal velmi zřetelně ve vzpomínkách, nejprve dokonce v jakési obsedantní podobě. (Obě citace jsou z 1. poloviny 80. let).
Těch útržků bych našla víc, potulují se skrze roky. Důležité je, že jsem si teď uvědomila souvislost. Někdy napíši ještě jeden z nedávné doby, dost se mi líbil a má příměs čehosi dalšího, co se mně jeví důležité.
Vzpomínáš si, že jsem se tě před pár měsíci ptala, co znamená Chiah? Nechtělo se mně to tehdy vysvětlovat (skoro nikdy se mně nechce nic vysvětlovat; obvykle velmi rychle ztratím nit, protože události mají tendenci probíhat v jakýchsi přeskocích, jimž mnohdy prostě nestačím; a představa, že ten pomotanec mám převést do slov tak, aby věc byla srozumitelná ještě někomu jinému, se tak jeví jako absurdní.). Předesílám, že ještě pořád si nejsem jistá významem toho slova a souvislostmi. Nejdřív jsem si toho všimla v době povodně – to ale ještě nebylo důležité. Karty mně poví více slov, jejichž význam mně v daném okamžiku nic nesdělí. Potom jsem v tom červeném sborníku četla tvůj článek o magické přísaze. Nechala jsem se vyprovokovat a zeptala jsem se. Překvapilo mě už to, že mně vůbec něco vyšlo. A zarazilo mě, že mi vyšlo něco, čehož význam je mně cizí. Asi jsem se i polekala. Nevím co s tím mám dělat – tak jako jsem nevěděla kdysi dřív, co dělat s těmi elektrickými fenomény &spol. Ale třeba je to jinak: I nejstatečnější z nás má zřídka odvahu k tomu, co vlastně ví. (Nietzsche).
Stojím na louce a chci jít do lesa. Na kraji lesa roste trní: jsou tam keře a maliníky a další pcháčí. Do lesa chodí jenom málo lidí, nevedou tam proto cesty nebo je jich málo. Kdo chce jít do lesa, musí se nechat poškrábat trním. Taky už je to nějakou dobu, co jsem ti povídala o Hance a jejích problémech. Organická porucha mozková to nebyla. Klasifikovala jsem to potom jako trní. Znám podobných případů víc a kdysi jsem tím také prošla s tím rozdílem, že já jsem vždy zvědavá, co bude dál. Chtěla bych vědět, jestli je to takhle možné a jak k tomuto fenoménu dochází. Je to technická otázka - Haniny problémy už dávno nejsou aktuální, vymizely. Třeba už je v lese.
Smolím toto psaní skutečně velmi dlouho a chci ho již konečně dovést k jakémusi výsledku. Prožívám teď jakési přechodové období, které se vyznačuje především tím, že se mně vše zdá být jen napůl. Ale možná je to dáno i tím, že nejsem zvyklá o něčem podobném mluvit (či psát) a činí mně potíže převést myšlenky a obrazy do slov. Je-li ti psaná podoba ode mne přístupnější či srozumitelnější, mohu být jen ráda. Ale i tak se pořád zastavuji u myšlenky, co že to vlastně chci.

Do What Thou Wilt! A.A.

 
1998

(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz