Logo REVUE 44

Revue 44
   Zuzaniny vlky plky
   Co využijete v praxi
   Kde mě najdete
   Kdo mne opisuje
   Rozhovory
   Nesouvisle o sobě
   Píšu si do šuplíku
   Komentovaná galerie
   Knižní recenze
   Archiv - Postřehy
   Archiv - Co kde vyšlo

Stránka s dotazníkem
Zuzaniny fotky
Odkazy jinam

Návštěvní kniha

Malé opatství thelémské
Kdo jsme?




Sluneční vítr
Geomagnetické pole


Status
Status

Více na n3kl.org.







Používejte Internet
Podporujte Choronzona!

Chronzon
Choronzon - démon Chaosu
a pán veškeré formy

webmaster&skripts:
Ro.
design&html:
Zuzana



Revue 44

Zuzana Antares & barevná realita:
Kusé komentáře denního magična.

Obsah nutno uchopit se stejnou vážností, s níž IAO pojímal tvoření světa.

Nejvyšší magie pro nejvyšší zasvěcence z osobního pohledu - aneb Zuzaniny vlky plky - tu je klíč. Vlk už dávno převážil nad plkem. A bude ještě hůř.
Ostatní části lehce krvavého magického magazínu jsou určeny sběračům informací, zvědavcům na můj osobní život, čtenářům společenských rubrik a mému osobnímu archivu, který si klidně, případně rozčileně, tímto můžete číst.

Odbornější koncepty najdete na magick. Pokusy o odborné koncepty hledejte na Opatství.

Ve jménu aeonu Maatina si považujte všeho, co budete číst; ve jménu aeonu Horova
vše spalte!






Česká okultní scéna se objevuje

Když o ní někdo mluvil, nikdy jsem nevěřila, že existuje. Ti, kteří se do ní dali počítat z kraje 90. let, se někde ztratili, šlo je spočítat na prstech jedné ruky. Z těch nových jsem vesměs měla štěstí na mladé hošíky, kteří zjevně ještě nedořešili pubertu a tak buďto všechny poučují, anebo kritizují, což vyjde nastejno. No - nějak tak to dělám já...
Jsem zbytečně kritická...! Když jsem potkala lidi, kteří zjevně něco vědí, zase jsem si to ujasnila. Virtuálně jsem je potkávala už déle, a sice jsem byla překvapená, ale neřešila jsem to, protože lidé, které vidím virtuálně, pro mne existují jen virtuálně. Neexistují doopravdy. Byla to příjemná překvapení právě proto, že jsem v ně nedoufala.
Tak se můj svět změnil a stal se zase růžovějším.



Z dál popsaného setkání jsem měla (což je u mné tradiční) možná nelogický, ale pro mne zásadní až zlomový výstup: Několik týdnů jsem se dramaticky rozhodovala (přemýšlela, vážila pro a proti, vykládala karty atd.) a nakonec se obřadně rozhodla, že začnu komunikovat s druhými a toto jsem přijala jako povinnost (klidně magickou povinnost, jestli se to komu víc líbí takhle napsáno). Ne že bych od té doby začala být veselý extrovert, ale snažím se. Občas neobratně, ale vše se člověk časem naučí, že.

Níže uvedený článek jsem psala pro - nyní mírně umřelý nebo aspoň marodný - server Ritual, kde si ho teď stejně nepřečtete.





Zablácený víkend s okultními vědami

reportáž

Při posledním, zimním srazu Magick.cz, byl venku třeskutý mráz. Lidé se v příjemné brněnské hospodě seznamovali nebo znovu potkávali. Zkušenosti a názory se mísily s vtipy, životními příběhy a smělými, někdy možná nerealistickými plány. V čilé diskusi jsem Snopovu pozvánku na jarní setkání příznivců okultismu i žádost o přednášku zasunula do pomyslného šuplíku s označením Možná jednou. Podobná setkání zůstávají pohříchu jen u plánů.
A tak jsem nakonec přesně věděla jenom KDY se jede, protože to jsem se Snopem výslovně domluvila po mailu. Netušila jsem KAM se jede, KDO tam bude ani JAK to tam bude vypadat. A co víc - neměla jsem do poslední chvíle ani tušáka o tom, CO budu přednášet. Snope, teda ty sis na mne cosi vymyslel…!

Už třetí den bloumám střídavě Prahou a přírodou Jižní Ameriky - podle toho, jestli právě pochoduji zasmušilým městem nebo čtu Mythologicu* Léviho-Strausse. Ve středu mne Praha vítala sluníčkem a teplotami odpovídajícími konci května, ve čtvrtek už se na mne mračila a v pátek - to začalo pršet právě ve chvíli, kdy vycházím se Snopem a Natašou z metra. A pršet už nepřestane.
Všichni tři nasedáme do auta k sympatickému řidiči, který zaujme na první pohled účesem, na druhý tím, kterak volně přechází z jednoho jazyka do jiného. Začíná dobrodružná cesta. Při ní stojíme nejméně hodinu v páteční koloně na výjezdu z Prahy, čekáme na auta s dalšími účastníky, abychom se potom rozjeli každý jinak, bloudíme po Jihočeském kraji (vduchu si poznamenávám: na další cesty s kýmkoliv kamkoliv vzít automapu!), volám kamarádce, aby mi na internetu našla cestu, posléze evokujeme jadernou elektrárnu Temelín (miluji jaderné elektrárny!) a konečně přijíždíme do správného Záblatí ze čtyř možných. Jedeme stále v hustém dešti, škoda psa vyhnat.
Po příjezdu nás vítá zamlžená dřímající vesnice, rybníček na návsi čeřený vodními kapkami a navlhlá hospůdka se čtyřmi stoly. Poměr mágové versus štamgasti je zhruba 1:1. Přisedáme k našim a hospodský nese gulášek na zahřátí. Přidáváme se do debaty o všem a o ničem. Patřím ale mezi ty, co více slyší a méně mluví, tak se nechávám nakonec zlákat víc ke zpěvu než k řeči.
Večer rychle ubíhá. Zajímám se, kde budeme spát. "Víš, jak to vypadá v utečeneckém táboře?" ptá se kdosi. Začínám se upínat k myšlence o emigraci na půdu. Každá budova má přece půdu a na každé půdě se dá přespat. Cokoli, jen ne společný nocleh s více lidmi! S mým bídným lehkým spaním by mi dnes nikdo nevěřil, že jsem několik let žila ve squatech.
Půda je temná, prázdná a nesmírně, ale skutečně neuvěřitelně zaprášená. Nacházím útočiště za komínem. Ještě jdu s deštníkem na prohlídku budovy a jejího okolí (staré domy mají své kouzlo) a uléhám. Časně ráno mne budí pes, který je asi dobrý hlídač, ale o to mizernější a hlučnější je to soused. S povzdechem polykám další prášek na spaní. S tím, že budu mít první přednášku (ale skutečně to nebude už ve 12) jsem - neprozřetelně - souhlasila pod podmínkou, že mnou bude před polednem zatřeseno. Tak jistě nezaspím.



Když ve 12.30 usedám před plénum s hrnkem kávy v ruce, ještě pořád nevím, co budu přednášet, přesněji co si organizátor představuje, že bych měla říkat. Držím se v lehčím tónu: osazenstvo neznám ač jinak tu snad každý každého zná, jsem prvním řečníkem, nevím, co se ode mne čeká… To je důvodů! Má vlastní přednáška mne - jak mne napadá o pár týdnů později - možná inspiruje na další spisovatelský počin. Bohové! Kdy já tu knihu napíšu? Nemám vůbec čas! Neznal by tady nějaký mág kouzlo, jak natáhnout den? Stačilo by mi tak o tři - čtyři hodinky, nejsem náročná.
Pro přednášky nám majitel restaurace otevřel salónek asi 6x větší než hospoda. Stoly složil do podoby U a opatřil červenými ubrusy. Na ubrusy postavil velké popelníky - mágové vesměs opravdu hodně kouří. Obsluha nosila kávy, piva i minerálky. Dojem závodní schůze ROH byl dokonalý, pochopitelně především pro toho kdo ví, co to bývala závodní schůze ROH. Během dopoledne přijelo ještě dost dalších účastníků, takže sál se zaplnil a zdálo se, že selátko, které se grilovalo pod nánosem deštníků na dvorku, nebude ani pro všechny stačit - což nakonec skoro byla pravda. Skoro.
Během odpoledne se vystřídá dalších sedm přednášejících. Témata se kříží a prolínají, jen máloco není zajímavé. Kroužíme okultnem od kabaly přes voodoo a evokační magii či wiccu až k žádosti o věcný příspěvek do archivních a muzejních sbírek. "Nepište si poznámky červenou tužkou," zaznívá v jedné přednášce. "Kdybyste se proslavili, budou vás ostatní studovat a takové poznámky se špatně kopírují." Referáty jsou inspirativní, byť každý v jiném smyslu. Každý má svůj názor a svůj styl, a ten zase leccos prozradí mému praxí vyškolenému očku. Poučné jsou diskuse po každém z příspěvků a hlavně jejich neoficiální pokračování o přestávkách mezi přednáškami, kdy jdou - kdoví proč - skoro všichni na cigárko ven, ačkoliv po většinu času mírně prší. A tak nacházím, mezi pár desítkami nových známých, lidi se značným i průměrným vzděláním, lidi s velkým i menším rozhledem, lidi, kteří jsou osobnostně zajímaví i takové, k nimž jsem si během celého víkendu nenašla cestu. Ne všichni jsou zadumaní introverti, a zdaleka ne všichni jsou vyloženě otevření. A skoro nikdo není ryze průměrný člověk*.
Náročný přednáškový maratón končí, už se nesou porce masa, zeleniny a pečiva. Nastává čas pro volnou zábavu. Korzuji mezi hovořícími skupinkami se sklenicí a cigaretou, naslouchám debatám na odborná i ryze lidová témata. Na pódiu chystá Zahrada hudební produkci. Mágové netančí, škoda, muzika hraje výborná.
Nejsem přivyklá společenském životu a tak se ke konci večera cítím unaveně. Abych únavu překonala, pouštím se aktivně do pár rozhovorů. Za nejpozoruhodnější výsledek svého snažení pokládám tvrzení "telepatie neexistuje, nikdy se neprokázala." Ale existuje.
Noc mám tentokrát lepší, štěkající hlídač se asi unavil. Liják příjemně ukolébává a kupodivu nevstávám jako poslední. Ráno přináší překvapení: mračna se trhají a v dešti je výrazná přestávka.
Většina osazenstva se vydala na cesty s ranním rozbřeskem nebo krátce po něm. Po zbytcích naší zasedací místnosti krouží jen pár vytrvalců, Zahrada balí aparaturu. Marně se pokouším zbavit prachu aspoň z těch kusů oblečení, v nichž chci cestovat. Vlak, který se celé odpoledne bude kolébat okolo rozvodněných říček a zaplavených polí, stíhám takřka na poslední chvíli.

Když po pár dnech konečně nacházím sílu vše zhodnotit, jsem překvapená převážně povzbuzujícím dojmem, který ve mně zůstal. Některé situace mi - pravda! - připomněly Divadlo Járy Cimrmana, ale díky za to: humor je v okultismu nezbytný, jinak bychom se brali moc vážně.
Snopovi a všem, kdo mu pomáhali, posílám díky nejenom za nápad!



*Průměrný člověk: Ten, kdo ničím nevyniká, je nevýrazný, průměrný. (pozn. pozdější redakce: Vysvětlivku připojuji proto, že se v Ritualu fakt vyskytl někdo, kdo neporozuměl pojmu).



Reportáž byla napsána 20. 6. 2006

 
redakčně doplněno a vloženo 20. 5. 2007

(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz