Recenze :

Robert Holdstock - LES MYTÁG

Viděli jste někdy les? Tím nemyslím úpravný, udržovaný a majiteli psů pečlivě prošlapávaný remízek někde za sídlištěm. ale skutečný, hluboký les, ve kterém se můžete ztratit na několik hodin či dnů a nepotkat člověka.
Nazelenalé přítmí, vůně tlejícího listí, květin a hub, padlé kmeny porostlé mechem, křoviny, které jako by úmyslně bránily v přístupu na určitá místa, to všechno bere dech a vyvolává dojem, že les má vlastní tajemnou osobnost, že v každém stromu se skrývá kousek vědomí rozlehlé bytosti, skrývající a chránící vlastní těžko pochopitelná tajemství, o která se dělí snad jen s větrem, který přiletí, aby pročesal větve.
Lidé se hlubokého lesa bojí už od dob, kdy založili první města a vesnice. Proč mnohé z těch, kteří do něj vešli, už nikdo nespatřil? Místa, která pro svá sídla a pole zabrali, vzali lesu ohněm a sekerami. Co když tam kromě divokých zvířat žijí i duchové a další rozummné bytosti, které se ze to chtějí lidem mstít?
Anglický spisovatel Robert Holdstock vás zavede do Ryhopského lesa. Temného lesa, který od doby ledové až dodnes odolal mýcení a je obydlen hrdiny a bytostmi z bájí. Potkáte v něm keltskou královnu, Robina Hooda nebo třeba prvotního divočáka. Ty a mnoho dalších si nosíme v sobě, prostupují našimi mýty, pevně zachyceni v druhové paměti. Ryhopský les (a jemu podobné na celém světě) si uchovaly vědomí a jsou schopny probudit tyto archetypy k životu. Ze dřeva a listí stvoří tělo, přidají duši a bytost vypadá, mluví a chová se tak, jak si ji lidé vysnili. Nebo také úplně jinak...

"Otec věřil, že energetická aura obklopuje všechno živé - lidskou auru je při určitém osvětlení vidět jako slabou zář. V těchto lesích, prapůvodních lesích, vytváří společná aura cosi mnohem silnějšího, jakési tvůrčí pole, které může reagovat s naším podvědomím. A právě v tomto podvědomí nosíme to, čemu říká premytágo - to znamená mýtické imago, idealizovanou představu mýtické bytosti. Ta se v přirozeném prostředí stává hmotnou, má maso, krev, šaty a - jak jsi viděl - i výzbroj..."

Steven, hlavní hrdina knihy, se roku 1947 vrací z války později než jeho vrstevníci. Utrpěl totiž zranění, ze kterého se léčil ve Francii. Přijíždí domů do Dubového srubu, usedlosti poblíž tajemného lesa, který jeho otec zkoumal po celý život. Čeká, že najde svého bratra Christiana a jeho mladou manželku Guiwenneth, již zná pouze z bratrových dopisů. Vše se ale vyvine trochu jinak, než si představoval. Bratr zhrubnul, sešel, chová se podivně a druhého dne odchází do hlubin lesa, aniž by cokoliv vysvětlil, stejně jako to dělával jejich otec. Guiwenneth je mrtvá, zakopaná na zahradě. Nikoho - její rodiče nebo policii - to nezajímá. Rodiče nemá a pro policii neexistuje. Vysvětlení, nijak jednoduché na pochopení, skrývá otcův deník, který Stevenovi 'nutí' jeho bratr k přečtení, jakmile se ze svých toulek po lese na chvíli vrátí...

"Nazývám tyto okamžiky 'kulturními styčnými plochami'; vytvářejí zóny, prostorově ohraničené hranicemi země, ale omezené také časově několika desetiletími, kdy jsou dvě kultury - napadená a napadající - ve vypjatém stavu. Mytága vyrůstají ze síly nenávisti a strachu a vznikají v přirozených lesích, z nichž mohou vycházet... Představuji si, že mytágo vzniká ze spojené emoce dvou kultur, ale zjevně straní té, která je svými kořeny hlouběji zapuštěná v tom, co by se snad dalo nazvat kultovní matricí; vzniká tak Artuš, který pomáhá Britům proti Sasům, ale pozdější Robin Hood je stvořen proto, aby pomáhal Sasům proti normanské invazi."

Hádáte správně, Guiwenneth je mytágo, patřící do doby římské invaze. Je krásná - jak už legendární dívky bývají - a postupně se do ní zamilují otec i oba bratři. Znovu ožívá a zatímco Christian je tou dobou ztracen kdesi v Ryhopu, zamiluje se do Stevena. Starší bratr se ale vrací s hordou bojovníků a unáší ji kamsi do hlubin lesa. Stevenovi nezbývá, než pronásledovat vlastního bratra lesem, který je uvnitř mnohem větší než zvenčí...
Původně Les mytág vyšel jako novela s odlišným, jednodušším příběhem v The Magazine of Fantasy & Science Fiction v roce 1984 a měl obrovský úspěch. Autor posléze nápad rozvinul do románu, ke kterému do dneška přidal dalších pět pokračování, ve kterých různí hrdinové prožívají své příběhy v Ryhopu a jemu podobných lesích. Navazují na sebe velmi volně, je možné je číst samostatně, ale doporučuji vám dodržet jejich pořadí. Všechny knihy vyšly v češtině pod názvy: Les mytág, Lavondyss, Hloubení, Branou ze slonoviny, branou z rohu a Merlinův les. Původní novelu si můžete přečíst v české mutaci The Magazine of Fantasy &Science Fiction. V Ikarii číslo 2/1992 vyšla povídka Za polem je les a ten je plný kostí, kterou pod názvem Les kostí naleznete rovněž ve stejnojmenné sbírce povídek Roberta Holdstocka. Další jeho knihy, které s Lesem mytág přímo nesouvisejí, se jmenují Fantóm a Dávné ozvěny. Nyní nakladatelství Polaris, které vydalo všechny jmenované knihy, připravuje jeho poslední román - Keltika. Dvoudílná sága o životě Merlina, známého čaroděje, jistě potěší nejen čtenáře fantasy.
Les mytág je příběh cesty za láskou, hledání věčného života, konfrontace světa legend s moderním myšlením, které z ní ne vždy vychází vítězně. Ale hlavně je to příběh lesa. Takového, který je dnes těžké (i když ne nemožné) najít. Přeneste si jej alespoň kousek do obývacího pokoje. Určitě to stojí za to.

Přejeme všem pěkné čtení.
MaA

Předprázdninová četba:
Jaroslav A. Polák - Plamen Selkoru

V nezměrném tichu vesmírné noci se nad planetou vznášel zlověstně se třpytící bitevní křižník. Neviditelné oči lokáto-rů neúnavně sledovaly okolí lodi, hlavně plasmové artilerie vyhledávaly cíle a tisíce ozbrojenců netrpělivě čekaly u výsadko-vých modulů.
V nitru korábu, hluboko pod štíty chráněným pláštěm, seděl v pohodlném anatomickém křesle muž, jehož mladá tvář vyjadřovala odhodlání spojené se zkušenostmi získanými stovkami soubojů; a intrik. Věděl, že už brzy začne bitva, které se nemůže vyhnout. Nervózně vzal do drobné, až žensky útlé, ruky krystal, ležící na černým sametem pokrytém stolku, ozdobe-ném kyticí černých růží v křišťálové váze.
Černé růže, též Růže z Charasu. Vzácný druh pěstovaný mlčícími mnichy v klášterech na druhé planetě systému Charas (sektor -7,3). Kvetou v sedmdesátileté periodě a pokud jsou utrženy neopylené, usychají i při naprostém nedostatku tekutin až po mnoha staletích.
Aanarmus, Slovník botaniky
Pomyslel na svou dceru, která mu tuto vzácnost věnovala na rozloučenou. Teď už jí muselo být přes sto let ale lord Dar`immar z Narhemu ji měl stále v paměti jako devatenáctiletou dívku potlačující slzy v očích. Až se vrátím, uvidím už jen hrob, pomyslel si. Bylo to kruté, ale už si zvykl, musel, neboť byl Annihinta - Nestárnoucí. Stále si dobře pamatoval na svou iniciaci, kdy tolik získal - a tolik ztratil. Ve skutečnosti i příslušníci jeho kasty stárli, ale velmi pomalu. Dar`immar za celý svůj dlouhý život viděl jen jednoho starého Annihintu, tajemného a laskavého lorda z Teotu. Pak se ale odpoutal od záplavy vzpomínek, upřel pohled do bílého krystalu a pohlédl vnitřním zrakem na planetu. Spatřil pulsující jedovatě žlutou auru vyvo-lanou mocí, jež naháněla hrůzu. Tedy právě zde se nacházelo ohnisko poruch postihujících čím dál tím větší část nadprosto-rové matrice galaxie a kdyby neměl Selkorský artefakt, stěží by se odvážil síly planety vyzvat.
Selkorský artefakt, zvaný též Plamen vládců či Plamen Selkoru - pozůstatek zaniklé civilisace ze systému Selkor (sektor 1,1). Krystal s třinácti miliony faset, pravděpodobně vytvořený neznámým magickým procesem, obsahující blíže ne-zjištěné množství energie přímo využitelné v matrici. Je centrem menších nezhoubných poruch nadprostoru. K dispozici je pro zasvěcence IV. a vyšší třídy Arkána, propůjčuje jej Nejvyšší rada Annihinty.
Katalog depositu Nestárnoucích, TAJNÉ
Krystal se rozzářil vnitřním ohněm; bílá záře zahalila křižník a dotkla se planety. Dar`immar vyslal své vědomí k povr-chu. Letěl nad mohutnými barbarskou krásou působícími kamennými městy, zaschlou krví pokrytými oltáři na vrcholcích hor a pyramid, tržišti i cvičišti vojáků bravurně zacházejících s primitivními zbraněmi ze slitin mědi. Chrámy a obětiště - v každém z nich cítil spojení vláken pavučiny moci, on však, veden zkušeností a instinktem, směřoval k Mistrovi, učiteli všech zdejších mágů, či kněží.
Nalezl chrám ve středu největšího z měst a pronikal ochrannou strukturou nejposvátněší z pyramid. Od ústřední ma-gické brány na nejvyšším stupni do stále nižších pater. Střetával se s duchy obětovaných, usilujících pohltit jeho mysl, a pouze díky krystalu se mu dařilo je odhánět, aniž by se příliš unavil. Dotýkal se aktivátorů myslících pastí a včas unikal otvory po jimi vytvořených časových smyčkách, které jej hrozily pohltit navždy. Archaické kresby zdejších obyvatel se spolu s hy-perinteligentními vzory čistého vědomí staly jen těžko proniknutelnou hradbou. Lord z Narhemu musel proti své vůli ocenit umění svého protivníka. Jak se pomalu vymaňoval z magické sítě a blížil se ke svému cíli, narůstala jeho zvědavost. Bylo zřejmé, že jde o práci mocného člena Řádu, ale jak pronikal stále hlouběji, vyloučil postupně většinu z podezřelých. Znal velmi dobře individuální styly skutečně mocných mágů Annihinty. Něco tak bizarního muselo být dílem šílence, schizofrenika. A umělce. Hořel zvědavostí, toužil poznat totožnost odrodilce. Narušil soudržnost poslední vrstvy a opatrně vplul do nejpo-svátnější části struktury svatyně.
Ve strohé místnosti stál před sochou jakéhosi místního boha nevysoký člověk s bizarní maskou na obličeji. Maskou, jež vypadala stejně jako tvář barbarské modly. Hříva dlouhých tmavých vlasů slepených potem a špínou mu pokrývala rame-na. Tělo nezakrýval žádný oděv, jen takřka souvislá vrstva jemného žlutého prachu.
Muž se otočil a pohlédl na něj.
"Zdravím tě, lorde z Narhemu, už dlouho víme, že jednou přijdeš," pravil mág a sňal masku. Dar`immarova aura po-temněla. "I já tě zdravím, lorde z Teotu. Udivuje mne, že jste naživu, nicméně - musíte vědět, že nad silami, jimiž vládnu, nemůžete zvítězit," řekl mírně se třesoucím hlasem po dlouhé odmlce.
"Ano, to víme." Tato odpověď Dar`immara překvapila. Pro jistotu si pojistil únikovou cestu a upevnil spojení s magic-kým krystalem. Přestože to trvalo jen okamžik, v mentální komunikaci se tato prodleva projevila.
"Vzdejte se tedy a zachraňte svůj život."
"Nemůžeme se vzdát. Je nám souzeno, že budeme bojovat, dokud nebudeme oba poraženi," zašeptal lord z Teotu. Lord z Narhemu s údivem pohlédl do té hladké tváře plné síly a zběsilosti. Pochopil, že na to, co zanedlouho přijde, nebude vzpomínat s radostí či zadostiučiněním, pokud bude vůbec ještě někdy vzpomínat. A když viděl svého soupeře, nemohl si nevybavit hrst popela vrženou do mezihvězdného prostoru, popela, jenž zbyl ze seschlého těla stařičkého mága z Teotu, nejstaršího z kasty. Nyní se však nemohl mýlit, ten muž v nejlepších letech před ním jasně vyzařoval autentickou a nezamě-nitelnou osobní auru jeho dávného idolu.
"Nerozumím vám, lorde, ale porazím vás. Ani tisíc mágů, ani pole planety, ani moc a zkušenosti vám nepomohou. Mám, jak zřejmě víte, Plamen vládců, artefakt ze Selkoru."
"Sám si nejsi vítězstvím až tak jistý, Dar`immare. Je dán výsledek naší bitvy i to, že až si znovu pohlédneme do očí, budeme jiní."
Chování lorda z Teotu Dar`immara rozčilovalo. Ve vzpomínkách měl laskavého a schovívavého starce, ale přesto to musel být stejný člověk jako ten šílenec před ním. Nepřišel však proto, aby se zabýval těmito věcmi.
"Nemáte naději. Síla magie Selkoru vás srazí do prachu a moje jednotky budou procházet ruinami vašich měst!"
V té chvíli se na příkaz vládce planety síla stovek kouzelníků zkoncentrovala do čtyřrozměrné mřížky sršící energetic-kými výboji, které způsobovaly lokální prostoročasové kolapsy. Lord z Narhemu pozoroval, jak se mřížka rozšiřuje po zvlněné hladině vesmíru, stáhl se a zahájil protiútok. Plamen Selkoru se na okamžik rozzářil jasněji než Slunce a oslepil posádku křižníku. Kulová vlnoplocha energie krystalu se střetla s tesseraktem lorda z Teotu a hvězdy zmizely. Amorfní selkorští du-chové klouzali podél úhlopříček nadčasové krychle a rušili kontinuitu jejich informačních proudů. Na místech zlomů se obje-vovali bohové a démoni národa, jemuž lord z Teotu nyní vládl. Selkorský artefakt, jenž vysílal stále více energie, aby posílil těžce dobyté pozice svých bojovníků, viditelně slábl. Ale i tesserakt ztrácel svou kontinuitu a rozpadal se na stále menší části, které se nakonec proměnily v nesourodou změť přízraků zběsile se vrhajících na lorda z Narhemu. Plamen Selkoru, svíraný štíhlými prsty, potemněl a poskytoval stále méně síly. Dar`immar vyvolal vlastní zdroje a ničil stvůry po stovkách. Mizely v temných průrvách času a zanechávaly za sebou jen temnotu.
Najednou byl konec. Pán z Narhemu strnule seděl ve svém křesle; neschopen pohybu zíral na temný krystal, jenž držel v pravé ruce. Pak si všiml černého prachu v křišťálové váze a nakonec svých vlastních vrásčitých rukou. Pocítil strašlivý hlad a žízeň, ale pochopil, že od této chvíle si bude moci doplňovat energii pouze kouzly, protože jeho útroby by si už nedokázaly s potravou poradit. Pomalu vstal a procházel mrtvou lodí. Výsadkové čluny stále čekaly na svých místech, na odsuvných plátech přechodových komor si všiml násilných pokusů o jejich otevření. Bitva zřejmě narušila některé obvody řídícího computeru a všechny východy zůstaly beznadějně zablokovány. S malou nadějí se vydal k sálům spánku. Jen kosti a prach v hibernačních kójích.
Pokusil se spojit s počítačem, ale nedostalo se mu odpovědi. Závěrečný boj u lodi zřejmě zcela zničil jemné předivo fotonové mřížky umělého mozku. Koutkem oka zahlédl pohyb. U nouzového světelného zdroje poletovaly můry. Stovky můr. Zmáhala ho únava a beznaděj.
Šouravým krokem se vrátil do svého pokoje, aby odpočinkem načerpal alespoň trochu sil. Probudily ho kroky na chodbě. Vstal a upravil si rozpadající se oděv. Do kajuty vešel vrásčitý stařec, lord z Teotu, tak jak jej znal kdysi dávno. Pohlédli si do očí.
"Měl jsi pravdu," řekl chraptivým hlasem lord z Narhemu.
"Ano, nyní se na své lodi vypravím na Teotu, vynořím se odtam jako tajemný Nejstarší Annihinty, za osmnáct let ze-mřu a mezi těmi, kdo hodí můj prach hvězdám budeš i ty. A protože si nechci zničit své životní dílo časovým paradoxem, nechám tě tady. Jistě to chápeš."
Když zahlédl záblesk zděšení v Dar`immarově tváři, dodal: "Dole na planetě. Staneš se svědkem konce civilisace, u jejíž počátků jsem stál já. Uvidíš pustá města a jejich bývalé obyvatele zahnané do džungle. Budeš se dívat, jak rozebírají skvostné paláce v hlavním městě, aby postavili opevnění kolem středu bývalé metropole, jak hájí chrám a nakonec umírají rukou dobyvatelů, protože je jejich bůh navždy opustil. To je osud, který jsem pro tebe připravil."
"Ale proč? Jaký je důvod té šílené nenávisti?" otázal se lord z Narhemu a hlas se mu chvěl.
"Sektor Tilhem, Dar`immare, vzpomínáš? Bitva, která mohla rozhodnout..." Lord z Teotu dezintegroval magickou masku.
"Asur," vydechl Dar`immar.
"Přesně tak, zrádče. Na útěku jsem náhodou objevil tuto planetu a její barbarskou magii, a tak jsem tu zůstal. Zvláště vynikám ve věšteckém umění, takže jsem se na pomstu mohl připravit s dostatečným předstihem. Jakmile jsem začal naru-šovat zavedenou nadprostorovou magickou strukturu galaxie, věděl jsem kdo přiletí zjednat nápravu. To je vše."
"Cos' udělal s časem, ty fanatiku?"
Musela uběhnout staletí, snad i tisíciletí. Bohové, ještě nikdy se mi netřásly ruce. Ještě nikdy jsem nebyl... starý.
"Já nic. To, co se stalo, je vedlejším efektem našeho boje. Uvnitř bitevního pole, které zahrnovalo planetární systém a okolí, běžel čas normálně, pouze my dva jsme jej poněkud zapomněli vnímat v zápalu toho plamenného střetu. A vzhledem k okolí se naše prostoročasová bublina propadala do minulosti tak dlouho, dokud ji zacyklená energie isolovala od okolí. Pojď, ukážu ti svou loď. Je krásná, obyvatelé planety ji právem považovali za loď boží."
Nikdy mě nenapadlo, že stáří bude tak bolet. To jsi mi neměl udělat, Asure.
"Nechci vidět tvou loď. A nechci být dál součástí tvého zvrhlého plánu!" vykřikl lord z Narhemu stařecky vysokým hla-sem a namířil na bělovlasého Asura blaster. Zbraň automaticky zaměřila oběť a Dar`immar vystřelil.
"To je nedůstojné mága," zachroptěl lord z Teotu, vyplivl krev řinoucí se mu z úst, svezl se po hladké stěně místnosti k chladné zemi, ještě něco zamumlal a zemřel.
Lord z Narhemu pohlédl na mrtvé tělo a pochopil, že toto se nemělo stát. Čas byl posvátný a on jej svým činem po-špinil. Věděl, co musí učinit, věděl, že to zmrzačí jeho osobnost a věděl, že má pramalou naději na úspěch. Kdyby tak však neučinil, zahodil by poslední možnost jak zabránit nedozírným důsledkům časového chaosu.
Teoreticky znal obřad prolnutí celkem dobře, ale nevěděl o nikom, kdo by jej kdy vyzkoušel v praxi. Musel se alespoň pokusit povolat zpět duši mrtvého a podělit se s ní o své tělo.
Roztřesenou rukou nakreslil kolem mrtvoly magické obrazce, aby zabránil rozpadu astrálního těla a pak pokračoval v přerušeném spánku, obklopen šerem vyhasínajících světel a tichým hučením podpůrných mechanismů lodi.
Zdálo se mu o rakvích.
Po dlouhém a neklidném spánku se mu vrátila alespoň část bývalé moci. Začal uvažovat logicky a pochopil, co mu mělo být jasné už dřív - že to, co se chystá učinit, se prostě nemůže nepodařit. To vědomí vrátilo jeho mysli vnitřní klid.
Vstal a kráčel šerými chodbami, dokud nedorazil do síně zrcadel. Dlouhé hodiny meditoval nad svým obrazem, obra-zem starce přemoženého staletími. Zkoumal i svou duši, samu podstatu osobnosti, jež se měla zanedlouho dobrovolně vzdát individuality. S povzdechem se vrátil k mrtvému tělu a započal rituál. Ponořil své vědomí do nadprostorové reality magie a uprostřed fragmentů temných myšlenek, tyčících se jako bizarní skály, hledal mezi bludnými dušemi zemřelých tu jedinou, lorda z Teotu.
"Vytáhni mě odtud!"
"Krev. Chci krev!"
"Znám všechny taje Vysokého umění! Vem si mne!"
"Jsme tví vojáci. Nechals` nás tu zemřít."
"Znám budoucnost! Znám budoucnost!"
"Nechci žít."
"Konečně Dar`immare. Už to tady bylo značně deprimující. Jsem připraven."
Asurův duch seděl na skále a vykládal si karty, jež ležely všude kolem, podle nějakého nepochopitelného systému. Pomalu vstal od nedokončeného díla. Ledový vítr rozvál pestré obdélníčky po krajině; některé se ve vzduchu změnily v ob-rovské noční můry a zmizely v šeru.
Duch vztáhl ruku k projekci lorda z Narhemu a ten ji pevně uchopil.
"Něco ti řeknu. Veliké mystérium. Pochopil jsem je až tady. Čas, čas neexistuje!" křičel lord z Teotu v bouři, která vypukla, když se aury obou mágů setkaly. Narhem nestačil zareagovat na fialový vír zaklínadla, které dlouhá staletí čekalo na svou příležitost. Planeta si mága přece jen podržela.
Lord z Narhemu zoufale hleděl do zlobou zářících očí zatracenců, s nimiž sdílel své vězení na Hoře Prokletých.
Lord z Teotu otevřel oči.
Vstal a narušil jeden ze symbolů kolem svého bývalého těla. Astrální splynulo s tělesným a vnutilo svou vůli poddaj-nému organismu. Svaly se napnuly, síla nezměrné moci ducha přetvořila podobu Dar`immarova těla a lord z Teotu po chvíli s uspokojením pohlédl do zrcadla.
Kdesi v dáli, mimo čas a prostor, jako by zaslechl tichý nářek lorda z Narhemu. "Život mě naučil počítat se všemi vari-antami, lorde. Že jsem to ale nevděčník, lorde. Ale teď se k tobě budu muset chovat moc mile, lorde," pochechtával se Asur z Teotu v mrtvém tichu lodi. Potom pracně prolezl přechodovou komorou na svůj přepadový člun, uvolnil kontakt s křižníkem a odletěl pryč.
Průchodem rychle unikal do vakua vzduch. Nesl s sebou i mrtvé tělo, střepy čistého křišťálu, trochu černého prachu a velký temný drahokam. Vyhaslý Plamen Selkoru.
Od povrchu jediného měsíce planety se oddělil temný obrys kosmické lodi, otočil se zádí ke slunci a v oslepující záři fotonového pohonu zmizel v hlubinách vesmíru.
Selkorský artefakt, dodatek: Krystal nenávratně zmizel spolu s jeho posledním držitelem, lordem Dar`immarem z Narhemu, během cesty do sektoru (3,3) za účelem vypátrání a odstranění zdroje poruch nadprostorové matrice galaxie. Stalo se tak kolem data 100524564.
Katalog depositu Nestárnoucích, TAJNÉ



Jaroslav A. Polák - Útok na Tahin Nacal

"Lorde Namati, Mlčící zaútočili na systém Tahin," ozval se v interkomu dívčí hlas palubního počítače.
"Díky, Luello," pravil pochmurným hlasem Nestárnoucí. "Poletíme tam..."
Namati věděl, že nepřiletí včas. Bylo to jeho prokletí, přicházet pozdě. Zadal počítači ještě několik instrukcí a odešel ulehnout do hibernační kóje. Průhledný poklop se tiše uzavřel nad jeho mohutným svalnatým tělem a lord se ponořil do dlou-hého bezesného spánku.
Vysoké černé věže stamiliónové megapole Tahin Nacal vzplály modrým světlem úsvitu. Jejich obyvatelé vycházeli do ulic, aby na vlastní oči spatřili ruiny Chrámu, neboť stále ještě nedokázali uvěřit...
Hnijící mrtvoly kněžek však dál ležely mezi zhroucenými pilíři a stovky úlomků sochy bájného hada, již před tisíciletími vytvořil Aphu, nejznámější umělec planety, tak jako před týdnem zaplavovaly centrum zděšeného města.
Když se lidé přesvědčili o realitě své noční můry, se zděšenými výkřiky se vraceli do svých příbytků a po celý den se třásli nezměrnou hrůzou.
Potom opět přišel soumrak a noc plná neklidných snů...
"Lady Mae," plakal Annam, Tahinský Vládce. "Udělejte něco..."
Žena uhnula pohledem a levou rukou sevřela amulet se symbolem Quarancoatla, Velkého hada.
"Nemohu, Anname. Sama bych Mlčící neporazila. Vím však, že lord Namati, můj přítel a mocný mág, se již vydal na pomoc."
"A kdy se objeví?" otázal se Vládce s nadějí v hlase.
"Za sto a pět let, můj pane..."
Jak čas plynul, zbyly z Hadových kněžek jen bílé kosti. Lidé s hrůzou hleděli na nebe a očekávali poslední úder Mlčících. Nikdo se neodvážil vzlétnout do temných hlubin kosmu.
Každé ráno však spěchali k Centrálnímu náměstí, aby spatřili mlčenlivé trosky, zalité oslnivou září vycházejícího slunce, a pak s nelidským jekem utíkali zpět do bezpečí svých domovů.
Planeta pomalu umírala hrůzou.
"Nesmíš jít s námi, Lai," odvětil předčasně zestárlý Annam mladičkému princi.
"Ale proč?"
"Je to nebezpečné. Sídlí tam vyslanec Mlčících."
"Nikdy vám neublížil," namítl chlapec.
"Copak jsi neviděl záznamy?"
Lai sklopil jasné žluté oči. Narodil se krátce po příchodu Mlčících a od malička jej myšlenkový projektor zaplavoval vizemi zničeného Chrámu, zavražděných kněžek i záběry dalších napadených planet - pustých a mrtvých, jako poušť, která obklopovala megapoli.
Vládce vzal za ruku svou ženu a vykročili z Paláce spolu se služebnictvem.
Lai zůstal, jako každé ráno, sám mezi desítkami robotů, kteří se ze všech sil snažili ulehčit mu jeho těžký úděl.
Třpytivý vesmírný koráb lorda Namati urazil desetinu cesty ke svému cíli.
"Otevři!" přikázal princ počítači.
"Promiň, Lai, ale mé instrukce to nedovolují. Nechceš si zahrát nějakou hru?"
Ulicemi se rozlehl křik, vycházející ze statisíců hrdel, rostl a sléval se do děsivé kakofonie šílenství. Brána Paláce se otevřela a dovnitř vběhl vládnoucí pár následovaný komorníky, sluhy, kuchařkami a dalším personálem. Lai, čekající u brány, se bleskově prodral ven a rozběhl se šílícím městem ke zřícenému Chrámu.
"Lady Mae," Annamův hlas se chvěl a přeskakoval. "Musíte tam jít..."
"Prosím," sténala jeho žena.
Velekněžka planety bezradně hleděla na zoufalou dvojici. Neměla moc a zkušenosti potřebné k takovému boji, zasvě-cení do řádu Annihinty - Nestárnoucích, prodělal teprve před necelým stoletím. Zcela jistě by podlehla. Přesto by se snad alespoň pokusila... Lord Namati však počítal s její pomocí. Řekla jim to...
Princ pohlédl na trosky a pokrčil rameny. Znal je ze záznamů stejně věrohodných jako sama skutečnost. Ulice už byly více než hodinu zcela pusté, jen vítr si pohrával s trochou spadaného listí.
Už se chtěl vrátit, když se za ním ozval otcův hlas: "Okamžitě se vrať domů!"
Ohlédl se a spatřil vznášejícího se robota.
Vyplázl na něj jazyk a rozběhl se ke zřícené svatyni.
Lady Mae zaostřila svůj vnitřní zrak a spatřila chlapce, jak mizí v nesouměrném otvoru, vedoucím do spodních pater Chrámu, které zůstaly nedotčeny a skrývaly...
Lai byl zklamaný. Neočekával něco určitého, nenašel však nic. V temných chodbách se neskrývala žádná hrůza, jen prach pokrývající mramorové dlaždice. Jeho lampa odhalovala prastaré basreliéfy na stěnách znázorňující boje, jež se kdysi snad udály, a náhrobky dávno zemřelých vládců planety. Nakonec znaven dlouhým blouděním, odmetl prach z lůžka, na němž kdysi spávala některá z kněžek, a lehl si. Chtěl si jen na chvíli odpočinout, ale spánek mu záhy zavřel oči.
Slunce zapadlo. Lady Mae fascinovaně hleděla na poklidně spícího prince. V jejím srdci rostla naděje. Když se modré slunce Tahin vyhouplo nad obzor, kráčela už s vědoucím úsměvem na rtech k bývalému chrámu. Kdyby nebyla tak vyčerpa-ná mnohahodinovým sledováním, rozběhla by se. Takto ji zástup proudící stejným směrem nechal za sebou.
Probudil se, vzpomněl si kde je, vstal a vydal se k východu z podzemí. Zaslechl křik obyvatel megapole, putujících, jako každé ráno, k symbolu své zkázy. Ušklíbl se.
"Čeho se vlastně bojí?" zamumlal a šel dál.
Vydrápal se na povrch, oprášil se a rozběhl se k domovu. Dav obklopující náměstí zaječel ještě víc.
Za ta léta už se z každodenní paniky stal jakýsi podvědomě řízený rituál, lidé přicházeli po pravé straně ulic a zděšeně prchali po levé. Tentokrát však vypukla opravdová panika. Tahinští řvali hrůzou a mnozí, ušlapáváni stovkami nohou, i bolestí. Lai stál jako přimrazený.
Když utichly poslední výkřiky, rozhostilo se nad městem mrtvé ticho.
Princ se vydal ulicí a s hrůzou, první opravdovou hrůzou ve svém životě, hleděl na záplavu těl, rozdupaných k nepo-znání. Jen mrtvou Lady Mae, poznal podle rituálního pláště s vyšitým symbolem Quarancoatla...
"Odejdi, Prokletý!" ječel chlapcův otec skrz reproduktor v neprodyšně uzavřené bráně Paláce.
"Ale to jsem já, Lai!" Nikdo mu neodpověděl.
Princ bloudil městem, všechny dveře pro něj byly zavřeny. Nikdo nenaslouchal jeho hořkému pláči.
Annam oplakával krutou smrt své ženy, ale neodvážil se vydat pro její tělo.
Od toho dne už Tahinští neopouštěli své domovy ani za úsvitu a jeden po druhém umírali hrůzou...
Nad planetou se zjevila loď lorda Namati. Mág vyslal svou mysl k povrchu Tahin Nacalu a dlouho tak hleděl na obvyklý obraz zkázy. Neměl už s kým bojovat, Mlčící odešli, neboť splnili svůj úkol. Beze zbytku.
Vytrhl se z transu a povzdechl si.
"Lorde Namati, Mlčící zaútočili na systém Hayden," ozval se v interkomu dívčí hlas palubního počítače.

Novinky v našem obchodě:

Tato a ostaní ilustrace v tomto čísle Energie jsou převzaty jako free pictures z časopisu DISINTER

• Psyche et Natura. Přišlo znovu - časopis zaměřený na jungiánskou psychologiii

• M.L.von Franz - Věštění a synchronicita. Též jungiánská stuie. Doporučujeme! (212,- Kč.)

• Banhází - Knížka čarodějnických receptů. Čarodějnické recepty (139,- Kč).

• Richter - Kapesní numerologie. Kapesní vydání (89,- Kč).

• Pennick - Runová astrologie. Zajímavé! (249,- Kč).

• Andrews - Magie pro každého. Znovu máme (139,- Kč).

• Poncé - Hra čarodějů. Kořeny esoterických umění. Přišlo znovu, vyšší cena (154,- Kč).

• Kushi - Orientální diagnostika. Znovu na skladě (120,- Kč).

Nejvíce jsme prodali:

• Amulet keltský - Velký kříž

• Antares - Učebnice výkladu tarotu

• Egorov Tarot

• Rider-Waite tarot

• Amulet keltský - Trojná bohyně

• Kushi - Orientální diagnostika

Vnější svět:

* Prázdniny jsou tady. Alespoň pro někoho. Ostatní může potěšit alespoň to, že je konečně teplo. Teď ještě aby to vydrželo. Ale věční nespokojenci si zase bduou stěžovat.

* S létem souvisí i další - jestli se chystáte na cestu do zahraničí, neberte si nic vyrobeného z hovězího masa, jinak vás celníci donutí to vyhodit a budete o hladu. Z masové paniky kolem BSE totiž zešílela i jedna kráva u nás. Asi moc koukala na zprávy.

* Ještě že už neslintáme a nekulháme !

* Koncert skupiny AC/DC prošel televizí i denním tiskem. Byli jsme tam a viděli jsme, máme proto zprávy od zdroje. Bylo to dobré - jen lidi byli jacísi mrtví, stáli, koukali … a nic. Ani neposkakovali, jak je na podobných akcích zvykem.

* Protože jsme přijeli pozdě, neviděli jsme předchozí kapelu Rammstein. Škoda. I na ni jsme se těšili.

* Zdá se, že koncerty zahraničních skupin začínají na čas. Příště nebudeme spoléhat na dvouhodinové i větší zpoždění, které je v našich krajích zvykem.

* Jinak ani nevím, co se zajímavého dělo. To mizerné počasí mne (nás) tak ukolíbává, že asi nevnímáme. Anebo bylo akcí skutečně málo.

* Příště by mělo vyjít zase dvojčíslo. O prázdninách budeme posílat katalogy, jako každý rok.

* Cena předplatného Energie platná od 1.7.2001: 179,- Kč. Předplatitelé dostávají 10 čísel Energie ročně (o prázdninách a na konci roku jsou dvojčísla), jednou za rok katalogy všeho zboží a když je něco aktuálního tak i další katalogy v průběhu roku. 2x za rok dostane vylosovaný předplatitel, který si objednal zboží, malý dárek.

* Ještě jednou!!! Jestli jste se podívali dobře, je předplatné od července o 10,- Kč vyšší. Už je to tady. Ti, kdož si budou chtít svoje předplatné prodloužit za starou cenu, mají možnost - zaplatíte-li teď, přičteme vám další rok za starou cenu.

* Další číslo Energie vyjde asi 25.7.2001.