Skoro pravidelný občastník společnosti Spiral Energy a Školy věšteckých umění v Brně při věštírně Via Regia

Recenze :

Elifas Lévi - Dogma a rituál vysoké magie

Všem, kdož se zajímají o západní hermetismus, esoteriku či magii není třeba tuto knihu představovat. Patří k tomu nejdůležitějšímu a zcela elementárnímu, co musí student těchto nauk číst. Dnešní recenze je proto určena spíše těm nezasvěceným.

Ty možná zmate maličko nicneříkající zkrácený název Dogma a rituál. Kdoví, proč nakladatel původní název, který uvádím v nadpise, takto zkrátil. Je to škoda. Jinak je však kniha krásná a bez chybičky.

První část, Doga vysoké magie, je teoretická. V ní se popisují základy a opěry magických nauk, prostě vše, co je třeba o magii vědět. Zde autor, zběhlý francouzský kněz, který žil bohatým a plodným životem, poprvé v dochované historii použil jinak logické spojení velkých tarotových arkán s hebrejskou abecedou. Po něm začali této spojitosti využívat s naprostou samozřejmostí všichni další zasvěcenci západní esoteriky a Lévi jako autor byl takřka zapomenut.

V druhé části, Rituálu vysoké magie, jsou předchozí témata rozvedena do praktické podoby. Autor se nevyhýbá žádné oblasti magie a píše jak o tajných a nepochopitelných znalostech nemála vysokých zasvěcenců, tak i o lidovém čarodějnictví, médiích a věštění.

Kniha je psána příjemným romantickým stylem, který byl nakladatelem mírně nenásilně upraven do podoby modernějšího českého jazyka. Oproti prvnímu vydání se kniha jeví přehlednější a je doplněna o některá vyobrazení, jež byla z prvního vydání vypuštěna.

Tato skvostná kniha se ke čtenáři nyní konečně dostává jež ve třetím českém vydání. Za to budiž pochváleno nakladatelství Trigon, jehož zásluhou se knížka objevila i ve druhém vydání v roce 1995 a byla ihned rozebraná. Pro doplnění dodejme, že první vydání bylo již v roce 1913.

Podobným způsobem jak do obsahu, tak i co do formy, byla psána trilogie Chrám Satanův Stanislase de Guaity. Ta byla vydána již dříve nakladatelstvím Volvox Globator a je zcela rozebrána.

Z.A.P.

Letní hororová povídka na pokračování: 

Dnešní i příští číslo budou rozšířené, tak, aby se do tohoto i do letního dvoučísla vešla povídka celá. V září ještě budeme v oddychovém tématu pokračovat a v říjnu se vrátíme k Psychonautovi.

Jak znalci jistě poznají, dnešní povídka navazuje na tvorbu Howarda Phillipa Lovecrafta, známého spisovatele, který seznámil ve svém díle veřejnost s prastarými mýty Ctulhu.


LOUTKA
Jaroslav A. Polák

Z temné noci, z pleskotu křídel a křiku šantaků vznikl tento příběh ...

Nikoho by nenapadlo, kolik utrpení nás potká na tom místě. Snad proto, že jsme byli tak mladí, bezstarostní a hlavně tak slepí k věcem, jež nás obklopují od počátku času. K silám a démonům, skrývajícím se na místech, kam se moudrý člověk neodváží vstoupit, ledaže touží po poznání přinášejícím utrpení, šílenství a smrt.

Běh těch hrůzných událostí započal v knihovně Miskatonické university v Arkhamu, kde můj přítel, studující pátým rokem národopis, našel starobylý spis o dávno zaniklém indiánském kmeni, jehož jméno autor útlého svazku, snad z nevědomosti, snad úmyslně, nezaznamenal. George Finlay tu nepochybně starou, v kůži vázanou knihu nalezl jednoho sychravého podzimního odpoledne. Po chvíli si zvykl na archaický rukopis a se zájmem četl o událostech, které se odehrály nedaleko Arkhamu před téměř dvěmi sty padesáti lety, jak je popsal ve svém denníku reverend Charles Francis Graves, jenž zde v té době působil a pečoval o spásu duší puritánských vystěhovalců.

Avšak s přibývajícími řádky začal Georgův pronikavý duch tušit hrůzné události, k nimž mělo dojít. Přesto popis masového vyvraždění indiánských vesnic předčil nejhrůznější očekávání. Představa několika set umučených mužů, žen i dětí svržených do obrovské nevysvěcené jámy, barvitě popsaná anglickým přistěhovalcem, ještě několik dní pronásledovala George v děsivých snech. Hned druhého dne se George o onu strašlivou vizi dávno zapomenutého pátého března LP 1675 podělil se mnou.

Tajuplné vyprávění, plné démonů a prokletí, sesílaných ďáblu upsanými indiány na poctivé křesťany nám nedalo spát. Listovali jsme starými zažloutlými mapami ve snaze najít místa, kde se odehrávaly události, jež daly vzniknout tomuto podivuhodnému vyprávění. Nedbali jsme častých varování kněze před kletbou, kterou vyřkl starý démonský šaman v okamžiku svého skonu. Byli jsme mladí, a přestože jsem věřil, že mohou existovat síly dosud neobjevené, nepřikládal jsem nadpřirozeným jevům v zápiscích kněze takřka žádnou váhu. George něco takového nepřipouštěl vůbec, vždy hledal racionální jádro každé báje. Právě tato zaslepenost, jež se nám stala osudnou, stála na počátku neuvěřitelných budoucích událostí.

Poněvadž jsme nenašli žádný další pramen, jenž by se zmiňoval o krveprolití, které nás tak neblaze vzrušovalo, a dokonce ani potomky tehdejších usedlíků, rozhodli jsme se v deníku popsaná místa prozkoumat. I když jsem byl při studiu historických věd zvyklý pobývat spíše v tichu knihoven, nedočkavě jsem nyní vyhlížel jaro.

A když skončila toho roku obzvláště mrazivá zima, vyrazili jsme na cestu k místům, jejichž přesnou polohu jsem se rozhodl utajit. V oněch teplých jarních dnech byla jízda universitou zapůjčeným automobilem po stoupající silnici směrem k Vermontským horám skutečným potěšením. Po jisté době jsme pokračovali po lesních cestách a když se i ty staly nesjízdnými, vydali jsme se k cíli naší cesty pěšky. Stromy nad námi byly stále vyšší a majestátnější, cesta se pomalu ztrácela ve staletém nepořádku pralesa. Člověk zde těžko uvěřil tomu, že několik hodin cesty vozem stačí k dosažení civilizace, v níž se píše rok 1925.

Kompas, mapa a hlavně Georgův skvělý orientační smysl nás vedly k místu, kde měl být hromadný hrob. Jen jedna noc nás zastihla před cílem. Spali jsme nedobře a pronásledovaly nás noční můry a desítky běsů vynořujících se z temných hlubin nezkaleného poznání raného dětství. Tma kolem nebyla v našich snech a krátkých probdělých okamžicích pouhým nedostatkem světla, ale živoucím zlem, plným přízraků, lačnících po čerstvé krvi.

Ráno se však moc hrůzné noci oslabila a to, co ještě před několika hodinami svíralo naše duše, se změnilo v matnou a neskutečnou vzpomínku. Unavení, zamlklí, ale odhodlaní kráčeli jsme temným lesem vstříc neznámu. Najednou jsme se ocitli na louce přibližně kruhového tvaru, porostlé rezavou, nemocně vypadající trávou. Jen uprostřed rostl jakýsi podivný druh keře. Malé šarlatové lístky ve mně probouzely jakýsi podvědomý pocit ohrožení. George shodil batoh ze zad a zkontroloval mapu. Byli jsme na místě. Jáma, do níž mrtvé kdysi naházeli, se mohla nacházet kdekoli v blízkém okolí, ale místo uprostřed prastaré a přesto stále holé mýtiny se přímo nabízelo k prozkoumání. Ani jednomu z nás se najednou nechtělo rušit klid zemřelých, ale nakonec vzal George sekeru a vykročil.

Bože, ještě několik kroků a bude u toho místa, pomyslel jsem si. Rozum však zadusil výkřik varování, rodící se mi v hrdle.

Několik kroků. Obloha ztemněla a zář slunce byla najednou tak vzdálená. Teplo se změnilo v dusno a po těle mi stékaly potůčky potu. Další krok. Zábrany rozumu se začaly pomalu hroutit, ale pozdě. Spatřil jsem, jak se z rostliny vynořily obludné a jen těžko popsatelné pařáty, jež byly jakousi krutou, ďábelskou parodií lidských rukou. Kožnaté lístky se zachvěly jako stovky jazyků čekající na vybranou, ale dlouho odpíranou pochoutku. Přítel vykřikl, když se mu drápy zaryly do boků a vtáhly ho do čekajícího chřtánu. Vykřikl a křičel i potom, co se keř zbarvil šarlatem krve a špičaté trny se pokryly kousky masa a kůže. Nikdy nezapomenu na Georgovu ruku, zpola již zbavenou tkáně, jak se v marném boji vynořila ze změti větví.

Když řev konečně ustal, nastalo ticho ještě hrůznější.

Chvíli jsem beze slova, umrtven děsem neschopen pohybu, zíral na to proklaté místo a teprve srkání, s nímž se z keře ztrácely poslední zbytky krve, mě probralo z letargie. Pak jsem dlouho běžel.

Když jsem se vzpamatoval, slunce už zapadalo a na lesní velikány snášel se stín. Ty zdravému rozumu odporující události na mne dolehly celou svou silou znásobené ještě vědomím, že jsem na tomto Bohem i lidmi opuštěném místě zabloudil. Citelně se ochladilo, ale neměl jsem nic, čím bych mohl rozdělat oheň a zahnat tak chlad i temnotu, jelikož veškeré vybavení zůstalo kdesi daleko, na místě, na něž jsem se neodvážil ani pomyslet. Stíny se měnily v temnotu noci a vzpomínky útočily na mysl i představivost stále více. Po celou tu nekonečnou noc jsem sám sebe přesvědčoval, že se to vše odehrálo jen v mé fantasii. Hrůza prožitého okamžiku mi však bránila přijmout takové vysvětlení. Té noci jsem neměl daleko k šílenství, když jsem spíše cítil, než viděl, tiché bělavé siluety, jež kolem mne uzavíraly Kruh. Zdálo se mi, že slyším jejich nelidský šepot. Snad jsem nakonec přece jen usnul, nemohu přesně rozlišit, kdy jsem bděl a co byly hrůzné sny.

 Nyní již vím, že to není příliš důležité. Démoni spánku a smrti mi vyprávěli o pravé podobě života v jejich světě. Ta slova víc a víc rozdmychávala plamen šílenství, stejně jako varhany sestavené z lidí místo píšťal, na něž mi jakýsi bezejmenný tvor hrál ukolébavku, zatímco ghúlové, pojídající ještě živé a zmítající se lidské maso, tančili v měsíčním světle.

Avšak nejhroznějším momentem byl příchod Georgův. Chvěl jsem se, nejen zimou, u paty vysoké borovice, když v tom jsem uslyšel kroky mířící přímo ke mně. Marná byla má snaha prohlédnout temnotu, měsíc se skryl za těžkými mračny. Před očima mi vířily jen barevné skvrny. Děs mě zcela ochromil. Jakási podivně tvrdá ruka mi stiskla rameno.

"Pán těchto míst, Wa`thon tě nemá rád, příteli, ale jeho moc není ještě tak velká, jak by si sám přál. Jeho duch hledá nyní tělo a duši smrtelníka. Příští noc bys nepřežil. Roztříštěnou sílu sevře Wa`thonova mysl do pout své vlády a začne skutečné zlo. Přinesl jsem ti naše vybavení, do západu slunce musíš být pryč." Hlas ztichl a v tu chvíli jsem uslyšel zvuk, který mohly vydávat jen padající kosti. Cosi mne uhodilo do nohy, ale neodvážil jsem se pohnout. Poté jsem uslyšel táhlý nářek a před očima se mi zjevil obraz mého přítele padajícího vstříc Nicotě, nejhroznějšímu ze všech pekel. Viděl jsem jak postupně ztrácí všechny složky života - cit, rozum, vnímání, až zbyla pouze jediná - hlad.

Bylo mi dáno vidět samu hranici mezi bytím a nebytím, konec i střed Vesmíru, kde přebývá spolu s Bezejmennými bohy nejmocnější z nich, Ten, jehož jméno je zakázáno vyslovit. Nejmocnější kvantitativní princip světů vznášející se nad prahem Nicoty. Bublající silou jest démonský sultán Azatoth.

Pouhý krátký pohled do těchto končin mě připravil o velkou část zdravého rozumu. Když mě pološíleného zastihlo svítání, bez jakékoli citové reakce jsem zvedl Georgovo zavazadlo, ležící uprostřed hromádky lidských kostí.

Vydal jsem se na cestu a kráčel k nyní tak vzdálené civilizaci. Ale přesto, že jsem znal alespoň přibližně směr a měl dorazit na nějaká známá místa, cítil jsem, že se pomalu ztrácím stále hlouběji ve hvozdu. Občas jsem mezi 
stromy zahlédl otisky jakýchsi spárů, jež po sobě nemohlo zanechat žádné známé zvíře, ale ani to nemohlo narušit naprostou apatii, v níž jsem se nacházel.

Když se přiblížil večer, zmocnila se mne uprostřed nepřirozeného ticha, nerušeného zpěvem ptáků či bzučením hmyzu, opět panika. Ta zároveň strhla závoj apatie a já jsem pochopil, že jsem jen loutkou ovládanou silami, jež se lidský rozum zdráhá připustit. A více než kdy před tím cítil jsem ducha toho strašlivého loutkoherce.

Beznaděj mě srazila na kolena. Ve své bezmocnosti jsem zoufale prosil Wa`thona o milost. Když jsem po dlouhé chvíli zvedl hlavu, strnul jsem. Jen několik stop přede mnou rostl keř s rudými lístky a ostrými trny, někde stále ještě potřísněnými zaschlou krví. Instinktivně jsem uskočil dozadu. Pařát mi přejel po tváři. Výkřik bolesti. Zlověstné zaševelení okolo. Ze stínů u lesa se vynořila bytost, jež je již po staletí noční můrou mnoha zdejších vesničanů. Pro mě vždy byla jen jedním z mnoha mýtických tvorů, které si lidé vytvořili, aby měli na koho svádět vlastní problémy. Když jsem však ve světle zapadajícího slunce spatřil růžové, asi pět stop dlouhé nahé tělo, čtyři lehce se chvějící páry nohou s drápatými pařáty, kožnatá křídla složená na zádech a hlavu - odporný elipsovitý útvar s množstvím krátkých tykadel - otřásl jsem se hnusem a odvrátil pohled. Neměl jsem už sílu jakkoli vzdorovat osudu.

Chvíli bylo naprosté ticho. Pak se země zachvěla a těla dávno zemřelých se začala prohrabávat ven. Mrtví, vrhající dlouhé stíny, utvořili Kruh, chytili se za ruce a začali nejprve pomalu, ale s ubývajícím světlem stále rychleji, tančit kolem mě. Nejprve v absolutním tichu, později se přidal zvuk píšťal - zběsilá disharmonie tónů démonského nápěvu.

Setmělo se a nezbylo mi než čekat.

Nakonec, snad po několika hodinách, ke mně přistoupila ohnilá mrtvolka dítěte a políbila mi levou tvář. Nastalo ticho. Tělíčko se vrátilo k ostatním a já mimovolně setřel páchnoucí zbytky tkáně, pomalu mi stékající ke krku. Kruh se opět rozevřel a tentokrát z něj vykročil shrbený stařec bez kůže, jehož zpráchnivělé černé maso drželo na kostech snad jen silou vůle.

"Wagh`naph! Mnui Niggurath!" zvolal.
"Shub-Niggurath!" zavyli ostatní.
"Hei! Aa Niggurath Nygh!" vykřikl stařec.
"Shub Niggurath Nygh!Iä! Shub-Niggurath!" zvolali ostatní.

"Iä Niggurath a Yuggoth! Glhaph am`h Shub-Niggurath!" ozval se nelidský bzučivý hlas na kraji lesa. Výkřik musel patřit růžové stvůře.

Pak mne mrtvola zvedla a hodila do chvějících se větví keře. Nebyl jsem schopen jakéhokoli odporu. Nelidské pařáty mi sevřely kotníky a stáhly mě do úzké šachty, pod povrch země, jež mi byla domovem. Jen shnilé maso na stěnách, jež snižovalo tření, zabránilo sedření kůže z těla. Černý tunel se po chvíli rozšířil a pád se změnil v let. Pojmy nahoře a dole rychle pozbyly významu. Pak jsem spatřil ústí tunelu, jasnou, neproniknutelnou a přece neoslňující záři. Bylo v ní cosi zlověstného. Pak nebylo nic než to světlo.

Když jsem otevřel oči, ležel jsem na chladném černém kameni. Před ním klečelo jedenáct bytostí v šarlatových kutnách zdobených bíle zářícími vzory.

Jen některé z nich měly těla lidských tvarů. Jejich podoba byla... nepopsatelná.

Na bílé stěně za jejich zády jsem viděl vyobrazení strašlivého černého kozla s rudýma očima a nepřirozeně velkým falem, obklopené nápisy v písmu tak podivném, že by je nikdy nemohl vytvořit člověk. Vzpomněl jsem si na zmenšenou kopii této malby v Necronomiconu šíleného Araba Abdula alHazreda, jímž jsem si listoval před několika lety ve studovně Miskatonické university. Podle něj má být originál ve Vnitřní svatyni boha Shub-Nigguratha, v jediném pravém sídle Divokého Černého Kozla, jak je tento bůh také nazýván.

Největší hrůza ale sevřela mé srdce, když jsem pohlédl nad sebe. To, co jsem při probuzení pokládal za mámení zraku, byl neproniknutelně černý oblak, pomalu se přelévající nad oltářem.

"Jen málokdo spatří to, co nyní zříš," promluvil jeden z mužů.

"Jen vyvolení mne mohou poznat a stát se mnou," řekl jiný.

"Tví předkové zabili Wa`thona, čaroděje, jenž byl mnou. Celá staletí jsem čekal na tebe, abych ovládl tvé tělo a duši. Získáš moc, o které se většina mágů tvého světa a doby neodváží ani snít. A já obnovím svoji přítomnost ve dvanácti rovinách existence," řekl Shub-Niggurath ústy všech jedenácti.

Poznal jsem, že brzy přijdu o vše a zaplavil mne děs z toho, co mělo nastat. Mé tělo se neovladatelně zachvělo, když se mě Niggurath dotkl svou myslí.

"Četl jsem o tobě. Necronomicon, Pnakotické rukopisy, Liber Ivonis, Damonická písma, Kniha Dzyan, Daemonolatria a jiné podobné prameny tě popisují jinak," zašeptal jsem do ticha ponuré svatyně. Černý kámen, nejspíše obrovský onyx, mě nepříjemně tlačil do zad.
"Ano, jistě. Má pravá podoba se příliš obtížně zpodobuje. Uctívači potřebují obraz, ke kterému by se mohli modlit. Ten obraz nevystihuje sice tvar, ale docela se hodí k mé hravé povaze, plodivé síle a smyslu pro humor."

Zatímco bůh hovořil, jeho nápor ještě zesílil a spolu s ním i vědomí, že se má duše pomalu rozplývá do nicoty. Zoufale jsem vzpomínal, co jsem o tomto bohu četl ve všech těch šílených knihách, o jejichž pravdivosti jsem už nepochyboval.

"Alhazred tě spojuje s podivnou rasou pocházející z dalekého vesmíru..."

"Pocházím z rasy Starých, před aeony jsem vypadal jako velekněz Phatoth - ta růžová bytost, která byla přítomna tanci Phgua. Dosáhl jsem nejvyššího poznání Dvanácti, Sedmi a Devíti. Nyní jsem jejich bohem a nejen jejich. Dokud se Velký Cthulhu neprobudí a R`lyeh znovu nepovstane, jsem jedinou oporou Staré rasy."

Jeho slova spolu se sotva znatelným chvěním světla ve svatyni na mne působily hypnotizujícím dojmem.

"Co se stalo s Wa`thonem?" šlo mi vlastně spíš o oddálení neodvratného než o informaci, a přestože to Niggurath zřejmě věděl, odpověděl mi.

"Chyba. I bohové chybují. Podcenil jsem sílu a vůli těch pověrčivých Evropanů. Nečekal jsem jejich útok a ve chvíli, kdy zabíjeli Wa`thonovo tělo, hovořil jsem v hluboké meditaci s Mrtvým Cthulhu. Stačil jsem je ale proklít... pomřeli brzo a dost nehezkou smrtí. Ale teď se už úplně poddej mé konejšící mysli."

Svět se mi začal rozplývat před očima, když v umírající mysli zazářil poslední střípek naděje. Vzpomněl jsem si na G`Hagah, bohyni hlubin, již v dávné minulosti Shub-Niggurath znásilnil, jak to alespoň vypráví tajemný autor Knihy Dzyan. Vykřikl jsem její jméno v poslední zoufalé modlitbě. Niggurathův nápor ustal. Celé dlouhé vteřiny se nic nedělo a má naděje vzrostla.

Ticho pak přerušil krutý Niggurathův smích. "Ty jsi skutečně naivní, smrtelníku. ONA se sem NIKDY neodváží! Toto je můj vlastní svět a já určuji jeho běh. Ocitla by se v pasti a ví to. Tak, jako já, kdybych sestoupil do jejího sídla. Zemři bez naděje smrtelníku, právě jsem ji v tobě zabil," teatrálně pronesl bůh ústy jedenácti, a pak jsem přestal být sám sebou a stal se jím. Dvanáctým vtělením Divokého Černého Kozla.

Má duše však nebyla zcela zničená, jen využitá a podrobená cizí myslí. Paměť mi zůstala i poté, co jsem byl Niggurathova područí zbaven, a proto mohu popsat události, jež následovaly, i když mě i letmá vzpomínka na ty dny stále rozechvívá děsem.

Dvanáctkrát tekla krev ubohých obětí na oltářích a učinila mé tělo schopné života ve dvanácti rovinách bytí - 144 vesmírech. Získal jsem smysly schopné rozpoznat pravou podstatu světa. Vhlédl jsem do tajů magie, naučil se využívat obrovskou energii světů a bytostí nejbližších nicotě, moc Azatoth. Poznal jsem černý kosmos mimo čas a prostor, z něhož Staří pocházejí, a vnímal jej smysly tak cizími, že hodně z toho, co jsem zažil, není možné v lidské řeči vyjádřit. Poznal jsem také temnou planetu Yuggoth na samém okraji sluneční soustavy, nám nejbližší výspu jejich prastaré civilizace. Yuggoth s monstrózními stavbami z černého kamene a černými řekami tekoucího ledu. V okamžiku jsem prožil celou tu neuvěřitelnou historii Starých - kultury, která spojila taje techniky a mystiky do jediného celku poznání, pro lidský rod snad navždy nedostupného.

Na zemi jsem vystoupil z brány tvořené indiánským hrobem, pochopitelně bez hrůzného divadla, jenž se odehrálo při mém příchodu. To ostatně mělo jediný cíl - nalomení mé mysli, aby se stala snazší kořistí boží vůle. 

Zmizely poslední cáry Wa`thonovy duše, které předchozí dvě a půl století čekaly na vhodného člověka. Vlastně to byla jen mýtina v jarním odpoledni.

Rozhrnul jsem větve šarlatového keře a vydal se k zaparkovanému vozu. Cesta probíhala rychle. Nikým nepozorován, probíhal jsem lesem jako stín. A druhého dne jsem vstoupil do svého pokoje v podkroví starého a zchátralého arkhamského domu.

Podíval jsem se na tento svět - svět, který byl po staletí mimo dosah mé moci. Moci Shub-Nigguratha. Přestože svítilo jasné jarní slunce, pravá tvář světa na mne dýchala nádhernou atmosférou. Mé oči viděly temné démony, kteří upírali na záda nešťastníků své pohledy přinášející utrpení a smrt. Slyšel jsem šumění řeky Styx protékající světy smrtelných. Usmál jsem se na osamělou elfí dívku procházející městem a ona mi úsměv oplatila.

Lidé, říkající si civilizovaní, vidí jen nepatrný zlomek ze skutečnosti světa, ve kterém je jim dáno žít. Nevidí nespočet struktur a bytostí, jež tvoří základ vesmíru a vlastní omezenost pokládají za jediné pravé poznání reality. A pokud se přece jen některým jednotlivcům nebo národům podařilo pootevřít oči vnitřního zraku, sklízejí v nejlepším případě blahosklonný úsměv.

Po chvíli odpočinku jsem povolal na pomoc jednoho z démonů. Okamžitě poznal moji božskou přirozenost, hluboce se uklonil s sňal zlatou masku ducha falešných nadějí. Pod ní zela jen černá prázdnota. Měl jsem v plánu pohostit krvavou obětí duchovní bytosti přebývající na tomto světě a oficiálně tak ohlásit svůj návrat.

Rozhodl jsem se pro jeden z mnoha možných rituálů. Oznámil démonovi co mi má přinést, a protože moje lidské tělo potřebovalo odpočinek, seslal jsem kouzlo chránící klidný spánek a uložil se na prosté lůžko.

Shub-Niggurath zastává názor, že i když to není nezbytně nutné, obětní rituál by měl být pompézní, plný symbolů, tajemných zaříkání a extase. A protože většina bohů, démonů i jiných bytostí z druhé strany světa je staromilská, věděl, že se zavděčí.

Pozdě v noci se démon vrátil i se svícemi různých barev, loučemi, obětním kamenem i s okovy pro připoutání oběti, nádherným obětním nožem z obsidiánu a mocným, generacemi mágů užívaným, prstenem s leštěným hematitem. Na můj pokyn odnesl kámen na mnou zvolené obětní místo ve Vermontských horách. Druhý den jsem se pohroužil do meditace a nechal svou mysl pátrat po vhodné oběti.

 Nakonec jsem našel dívku - pannu, krásnou mladou plavovlásku s mírnýma modrýma očima. Byla křesťanka, ale s tak slabou vírou, že mé vůli nemohla ani v nejmenším vzdorovat. Měla ponětí o magii,které stačilo právě k tomu, aby pochopila, že nemá naději. A bála se smrti. Ideální oběť.

Démon ji přinesl druhého dne navečer na obětní místo a přikoval k oltáři. Do Vermontských hor jsem jel vozem. Přestože magie umožňuje rychlejší transport, nechtěl jsem se příliš unavit. Když jsem konečně dorazil, rituálně jsem očistil místo i pannu, nakreslil magické obrazce, rozestavil svíce a upevnil pochodně. Slunce zapadlo. Změnil jsem svůj obličej do podoby deformované černé kozlí hlavy a oblékl si šarlatovou kutnu Niggurathovy inkarnace. Z lesa se vynořil osminohý Phatoth, velekněz staré rasy, a poklonil se mi.

 Jediným slovem jsem zažehl svíce i pochodně a probudil z hypnotického spánku oběť na oltáři. Chvíli na nás zírala, snad nemohla uvěřit.

 Pak se ale bariéry protrhly a ozvala se nádherná hudba jejího výkřiku, který les a hory ozvěnou zmnohonásobily. Obřad mohl začít.


Dokončení v příštím čísle.


 Novinky v našem obchodě:

1. S blížícími se prázdninami počet novinek klesá. Těšme se na podzim. Zatím přišly aspoň karty.
   

2. Celtic Dragon. Luxusní tarotové karty s dračí tématikou. Velmi hezké, s příručkou v angličtině. (1.259,-Kč)
   

3. Faery Wicca. Symbolicky velmi zdařilé luxusní tarotové karty a tématikou pohanství. (889,- Kč)
   

4. Tarot of Love. Tarot lásky v původním rozsahu 78 karet. Vyložte si na mezilidské vztahy! Možno dodat s českou knihou Tarot lásky. (719,- Kč, kniha )
   

5. Awareness Cards.. Vykládací meditační karty, ne nepodobné Osho Zen Tarotu. Anglicky. (679,- Kč)
   

6. Podložka Keltský kříž pro výklad tarotu. Anglicky. Pomůcka pro výklad tarotu. (99,- Kč)
   

7. I-Ťing. Mince pro známou čínskou věštbu. Dva druhy. (45,- a 69,- Kč)
   

8. Dotek č.6. Na červen 2000. Téma: Voda. (68,- Kč)
   

9.  Taoistický I-Ťing. Velmi dobrá kniha o I-Ťingu. DOPORUČUJEME!!!.(260,-Kč)
   

10. Hickson - Dramatické a akční hry. Psychodramata a další společenské hry a jak je hrát. (185,- Kč)
    

11. Poppé, Zelinka - Učebnice grafologie. Jednoduchá. (189,- Kč)
    

12. Bacher - Hlubinná astrologie 1,2 a 3,4. Celkem dobrá, zkuste! (Dvě knihy, ceny za jednu 149,- Kč)
    

13. Nový - Tattvy, tattvická astrologie. Odbornější záležitost, žádná komerce. (155,- Kč)
    

14. David-Neelová - Mipam, lama s paterou moudrostí. Známá velmi pěkná knížka.(225,- Kč)
    

15. Zieglerová - Kouzelné okamžiky. Příjemná učebnice prožívání. (98,-Kč)
    
    

1. Aleister Crowley Thoth Tarot původní verze

2. Jaffé - Přízraky a zjevení

3.  Taoistický I-Ťing

4.  Duerr - Sedna aneb láska k životu 

5.  Williams - Tak už se pusť! 

6.  Celtic Cross Tarot 

7.  Steiner - Tajné učení Rosikruciánů