VAROVÁNÍ

Autor chce upozornit, že

1. veškeré postavy, děje a fakta jsou odvozeny od skutečných osob, dějů a fakt, s výjimkou postav, které nežily; fakt, které nejsou pravdivé; a dějů, které se nikdy nestaly či se jinak nepřihodily.
2. neručí, že osoby, i když jsou pravdivé a vykreslené na základě skutečných událostí, se chovaly v každém případě čestně a důstojně.
3. misogynství je odrůdou misantropie. Mělo by platit, že misantrop nutně musí být misogyn. Autor ale zná filosofy, co nad lidstvem mávnou rukou, aby vzápětí uletěli za kolemjdoucí sukní.
4. pokud čtenářka či čtenář zakoupili a poctivě zaplatili tuto knihu, jsou vyjmuty z odstavce 3. Pokud ovšem výše zmíněná čtenářka či čtenář zakoupí výše zmíněnou knihu za účelem nezdravé kritiky autora, v žádném případě není vyjmuta nebo vyjmut z odstavce 3, ba právě naopak.
5. nezdravou kritikou se myslí jakákoliv kritika.
6. nic nenamítá, aby tato kniha sloužila jako podstavec nebo palivo do přenosných nebo pevných výtopných zařízení, otevřených ohňů nebo krematorií - ve smyslu zásady, že co je užitečné, je i krásné.
7. adamawa (podle Adamáwy) je plemeno skotu odvozené od Bos indicus (Zebu), středního rámce. Chová se pro maso i mléko v horských oblastech Nigérie a Kamerunu ve třech rázech, a to ngaundere, banyo a yola. Zbarvení je černé, červené, popřípadě červeno-strakaté. Dojivost 850-1800 kg mléka.
8. používání výše zmíněné knihy jako turistického průvodce se může velice lehce vymstít.
9. neručí za žádné případné škody na charakteru, psychice a líbezném zjevu čtenářky či čtenáře.
10. čtenář není povinen číst dále, čtenářka jakbysmet.

Prolog

Není mnoho pochyb, že je-li na světě nejeden poklad, pak zejména na Hané. Lidé, kteří chtějí žít šťastně a spokojeně, odcházejí sem. Zde mezi lesy, na jako stůl ploché krajině vyrostlo mnoho krásných měst a mnoho lesů, luk a polí. Vše je zde zřejmé, neboť lidé tohoto kraje vidí daleko, protože jim hory nestíní výhled.
Avšak kdo by chtěl žít šťastně a spokojeně, když může v potu tváře vydělat peníze, zadělávat si na žaludeční vředy a plodit děti, které, ne příliš odlišné svých otců a matek, nestojí ani za námahu či rozkoš spojené s jejich početím?
Žil jsem oddělené od lidských hříchů, prost lidské společnosti. Má choroba, jakýsi záchvat znepokojení, který vždy v přítomnosti toho morového plemene narůstal až k nesnesitelné ošklivosti a znechucení veškerým člověčenstvem, se neměla jak na samotě u lesa projevit.
Jako mnozí jiní, i já dával přednost tiché družnosti knih – a protože ty nejvíce uklidňující bývaly často těmi nejsilnějšími, i já se snažil ve svých románech udržet mocné počty stránek a nebýval jsem spokojený, dokud pro mého vydavatele nebyl uchystán sloupec papíru zvící výšky mé dlaně.
Nevím, zda ve světě kolem rostl můj věhlas a nebo ty knihy četla jen vybraná hrstka, dobrovolně izolovaná před světem jako já, a dychtivá najít v ideálním prostředí manipulovatelných postav úlevu před hrůzou stvoření, kde každá entita si osobuje i svobodnou vůli. Měsíc co měsíc přicházel posel nakladatelství, jakýsi muž v šedivém voze, převzal ode mne rukopis a odejel. Jedinou památkou na něj mi vždy byl svazeček bankovek. Protože úsilí, které jsem vynaložil na své romány, už pro mne přestávalo být počitatelným, netušil jsem, zda jsem placen po právu a nebo na mne ten člověk kořistí.
Předpokládal jsem ovšem, že jako já nemám důvod myslet si nic dobrého o něm, on zase věren šepotání vlastního vlčího rodu, nemá příčinu se chovat ke mně poctivěji než k sobě. K sobě se věru nikdo poctivě nechová.
Jednoho dne mimo stanovený termín přijela černá limuzína Z ní vystoupil muž, který se netvářil slavnostně. Byl mladý a možná i hezký, oblečený draze a elegantně. Na jednu nohu napadal. Kolem úst se mu vytvaroval postupem let zvláštní, charakteristický rys – od koutku úst se táhla vráska či trhlinka, která svým směrem vypovídala o jeho povaze. Mířila totiž dolů a dodávala jinak přímým očím a ostré bradě přívažek pohrdání.
Nicméně nemohu tvrdit, že by ten muž byl krasavec. Měl však velmi zvláštně a příjemně modulovaný hlas; takový, s jakým se běžné setkáváme toliko u profesionálních herců a divadelníků. Ovšem plytkost těchto popíraly hluboké a uvážlivé oči. Byly zelené a výsměšné.
Pohyboval se velmi zvolna. Zdálo se, že v jeho založení není spěch. I když asi tušil, jak nepříjemná je mi jeho nevyžádaná návštěva, trvalo nekonečně pomalu, než zamkl dveře vozu, posadil si na hlavu klobouk a vydal se mne pozdravit.
Řekl pouze: „Já jsem Ivan Pauli.“
Usadily jsme se v chatě, u horkého čaje, kterého bylo v mém srubu zapotřebí, a on přede mne položil tři sešity v kožené vazbě.
„Hledám někoho, kdo by zpracoval mé poznámky z jedné etapy mého života,“ řekl.
„Já se nezabývám biografií,“ řekl jsem na to. „lidské životy mne nudí, připadají mi jeden jako druhý.“
„V každém případě,“ pravil a zase si už nasazoval rukavice. „se můžete alespoň podívat na pár stránek.“
Když odejel, zůstaly papíry tam, kde je položil a živá moc by mne nepřinutila, abych jim věnoval čas. Trvalo dlouhý rok, než jsem k nim unuděně zasedl, sotva jsem do kouta zahodil jakousi moderní verbež a rozezlen na celý svět, který se chová smířlivě k neumětelům, jsem byl připraven ztrhat další takové dílko.
Už se stmívalo a ze sešitu braného do prstů vypadl volně vložený list. Byl to obrázek dívky, vykreslený černou tuší a na sněhově bílém papíře. Třebaže jsem věděl, že tato technika dává příliš mnoho prostoru fantazii, než aby mohla být brána jako směrodatná, zdálo se mi, že vidím tvář nikoliv obyčejně lidskou, nýbrž božskou.
Ta dívka se dívala klidně, bez zvědavosti a ošidných slov. Rty se nechystaly ani k úsměvu a ani k pláči, skoro připomínala sochu – ale ten, kdo ji kreslil, jistě kreslil ženu z masa, krve a kostí.
Pod ní zřetelně vepsal slůvko Leonida.
Sám sebe jsem nařkl z nadměrné obrazotvornosti, ale její jméno vzbuzovalo chuť zvláštní a neskutečné bytosti, možná i dokonalejší než jsou sami lidé a proto v každém směru lepší.
Kdo je tahle Leonida? Jen proto, abych se dozvěděl o ní více, jsem se pustil do čtení dychtivě a bez předsudků. Na následujících stránkách, které překládám se změnami skoro nepatrnými, se celé pokolení dozví o všem, co můj nezvaný host zaznamenal.
Čtenář uslyší uštěpačné poznámky na cokoliv a jestliže trpí zjitřenou obrazotvorností jako já, i k němu dolehne dozvuk veškeré té ironie a nechuti v hlase Ivana Pauli.

Beátiny vlohy

Jeden čas jsem se stýkal s dívkou, která mi tvrdila, že pro ni není žádný problém svést jakoukoliv ženu. Když jsme spolu sedávali v kavárně, objednala víno a potom se klidně pustila do debaty o svých vítězství. Nikdy jsem nepoznal větší chlubilku. Když jsem ji poslouchal, měl jsem dojem, že na světě neexistuje jediné stvoření, kterému by se ona nedokázala vetřít pod sukně.
\"Každá je ze své podstaty pod obojí,\" vykládala Beáta. \"přeje si být sváděna, něžně a vytrvale. Nezáleží na tom, zda chlapem a nebo mnou. Věř mi, například ta servírka, co po tobě pokukuje - v rohu, za závěsem. Tobě se nelíbí, proto se jí vyhýbáš pohledem; vhodná doba, abych se do věci vložila já. Chceš vidět následné kroky?\"
\"Ne,\" řekl jsem. \"ne že bych se nechtěl nechat přesvědčit, jenom mi připadá zbytečné plýtvat tvým talentem. Jak jsi si všimla, mně se nezamlouvá, je moc obyčejná. Nicméně...\"
\"Nicméně?\"
\"Nicméně vím o ženě, kterou by jsi mohla pokusit se svést.\"
\"Pokusit se? Miláčku, já se nepokouším, já svoje dostanu, žádná mi zatím neodolala. Dost pochybuji, že ta tvá oběť by mohla být výjimka.\"
\"Takže žádné podmínky?\"
\"Je dotyčná hezká?\"
\"Ano. Okolí ji považuje za zachovalou krasavici.\"
\"Zachovalou, miláčku? Kolikpak jí je?\"
\"Pětačtyřicet.\"
\"Zkušená ženská?\" řekla zpytavě. \"Ty mi věc ulehčuješ. Kdybys mi dohodil patnáctku, šestnáctku, možná bych se vzdala předem. Ale pětačtyřicítka! Kdo je to?\"
\"Moje teta Agáta.\"
\"Ale! Naše distingovaná dáma.\"
\"Znáš ji.\"
\"Miláčku, každý ji zná. Zaručuji se, že do měsíce ji mám v posteli - pokud mne k ní ovšem zavedeš.\"
\"Zítra?\" zeptal jsem se.
\"Zítra.\"

Má teta nebyla v pravém slova smyslu distingovaná, tenhle vnější dojem uměla znamenitě pěstovat, proto žádný div, že ji Beáta označila tak, jak ji označila. Ale já časem prohlédl, že ona (které se mimochodem kořilo celé město) se nese vzpřímeně ne proto, že by její záda rovnala pyšná duše, nýbrž proto, že jako malou ji matka nutila celé hodiny stoupat a sestupovat po schodech s atlasem na hlavě.
Důkaz jsem našel v tetině korespondenci, ve svazečku růžovou mašličkou převázaných epištol, v jakési naivní zpovědi dřívější přítelkyni, nyní už zapomenuté a zasuté do zásuvky paměti stejně hluboké, jaká byla ta, ve které jsem dopisy objevil.
Jistěže je teta neskrývala, vždyť ona nepatřila k těm, kteří se ostýchají stydět se za hlouposti a zmatky dětství; když jsem se na to optal, s nepředstíraným úžasem se začetla do těch řádků - pak složila list do klína a citlivě si povzdechla: \"Ach, to už je tak dávno, jaké podivuhodnosti mne tenkrát napadaly. Nepochybně záležitost dětství, ještě že jsem ze sukýnek stačila vyrůst.\"
Samozřejmě, že jsem nic nepoznamenal. Ostatně, neměl jsem důvod se domnívat, že by se teta skutečně neuměla zbavit svých dřívější pošetilostí; byla vážná natolik, že se v její přítomnosti nikdo neopovážil ani povykládat anekdotu; sotva se přiblížila, každý hned přeladil na vhodnější notu a ti obratnější pokračovali, aniž by se v řeči zaškobrtli.
Jistý pán, který roztál jak naší mladou společností, tak i několika sklenkami vína, nám slíbil vyprávět košilatou historku. V ní měla hrát hlavní roli jeho služka, pes a zapomenutá láhev whisky.
\"…a ona, skoro pověšená na zácloně, řve na psa, oba opilí jak zákon káže - a soudím, že lepší příklad, kam až vede nezřízené opilství bych vám, mí mladí přátelé, dát ani nemohl,\" končil a hnal se políbit tetě ruku. \"Nic nás, milostivá, nepoučí lépe než sám život, viďte.\"
Když jí líbal tu ručku, každý mu tiše záviděl.
Soudím, že ani dnes, kdy už žena nemá co skrývat (vše odhalily učebnice biologie), by málokdo prošel kolem tetiny ruky bez povšimnutí; stalo se zvykem snít nejen o tetě, ale i o její pěstěné a elegantní dlani.
\"Představ si ty prsty,\" šeptal mi bratranec. \"jsou dlouhé a obratné, Vane, zaručeně. Nemusela by nic jiného než ke mně přijít, vzít mne za něj a ...\"
\"Služka na zácloně, co řve na psa, vyzní jako dost ošklivé ponaučení,\" řekl jsem. \"Nepovídal jsi, že strýc odjíždí na služební cestu?\"
Já sledoval tetu s netajenou zvědavostí. Zatímco kolem se muži obdivovali jejím ladným a vznešeným gestům, kultivované mluvě a dalším ctnostem, kterými ona oplývala, já uvažoval, co se asi děje v hlavě té, která je už skoro patnáct let milostným symbolem svého města.
Zaváhání, když se přidala do kroužku zdejších přátel historie a tlumeně s nimi hovoří o přednostech antického života, bylo vypočítaným tahem umělkyně a nebo skutečně cítila nejistotu?
Copak se nečervená, když pan profesor horuje pro přirozené a od přírody odvozené mravy, když se s nadšením zmiňuje o freskách v Pompejích, jistěže těch nevinných a ne zamknutých; teta se ale od něj přesto odtahuje...
Tihle přátelé historie navštívili ve vší počestnosti každou mramorovou zříceninu, přesto jenom ona slyší dvojsmysly v profesorově hlase.

Pokračování v knize...:-)

Obsah

Varování	3
Prolog	4
Beátiny vlohy	6
Dámská volenka	14
Trapná mezihra	32
Liga dobrých občanů	41
Hlavolam	73
Pozvánka	102
Narozeniny	115
Triumf Laury Wolfové	124
Doslov Beáty de Louse	144
Předmluva na závěr	148